Starý blog

Portfolio a informace na stránkách Ostravské univerzity v Ostravě ( Universitas Ostraviensis ), fakulty umění - prezentace ateliérů http://fakultaumeni.osu.cz/index.php?ktg=44&id=460 Portfolio na HUMANART http://www.humanart.cz/portfolio/Katherine Kanál na You Tube http://www.youtube.com/user/KaterinaSumberova

Ruce zatínám v pěst, když vidím, že už objímáš jinou. Zatínám ruce v pěst a jdu zatvrzelá jedním směrem. Prodírám se rychle, co nejrychleji celým davem. Odrazím se od země a skáču po chodníku, vyhýbám se vlnivými pohyby, co sednou na milimetr a pospíchám dopředu. Je to vlastně jakýsi druh tance něco jako ta šílená chůze. Nepotřebuju žádný eroplán, který by mne přes překážky k tobě přenesl. Jdu přes ten kus zapomenuté země, kde vytrhaly koleje, zpátky až k těm nočním hvězdám! Cestou občas ucítím tvou vůni, pak vím, že jdu správně. Prožívám své ,,Oči magnetem'', ale už je to něco víc, než jen oči co přitahují. Je to nepopsatelné. Je to celé magnetické! Ano, je to magnet, co spadl z vesmíru a tím učinil ten kus země neobyčejným. Je docela malý, drobný a černé provázky se proplétají s příměsí, jejíž složení ještě nikdo nebyl schopen určit. Našla jsem ho jednou v noci, když svítily hvězdy. Několik rozborů složení a bedlivé pozorování pod mikroskopem jsem učinila. Pomyslila jsem si: ...

Prostupuje mnou elektrický impuls, když si na tebe vzpomenu. Jsi metafora pocitů svobody. Jako když jsem ve vřelé vodě, v níž zprvu utápím své bolesti. V níž se mi žíly roztáhnou. A poté, když na sebe pustím proud studené sprchy, vystřelí energie po celém mém těle, tím mne stimuluje. Chci vyjít na rušnou ulic a křičet: Miluji tě! A ten kdo nezná mé nitro, nepochopí, proč to dělám. Chci vyjít do ulic velkého města plného lidí a křičet: Miluji tě! Ať ten, kdo nezná mé nitro, konečně ví, proč to dělám. Prostupuje mnou elektrický impuls, když si na tebe vzpomenu. Jsi metafora pocitů svobody. Jako když sundám ten hnusný, bílý krunýř po roce. Díky kterému dostávám jen negativní emoce. Co škrtí a dusí mou hruď dnem i nocí. Jsem ovládaná zlomocí. Když servu jej ze sebe, hruď se mi rozevře. Jako když řeka prorazí vysokou betonovou hráz. Můj krok dostane zas ten správný ráz a já mohu znovu volně dýchat. Chci napnout plakát s tvojí tváří na štít velkého domu rušné ulice a křičet: Potřebuji tě! Te...

Panáček pan Tau pod okny Klaudie stojí, doufá, že se to přeci jen změní. Smutný jako dnešní mračna, co tehdy se přivála a teď putují do nekonečna. V zimě, v dešti, v parnu - ona je stále v nedohlednu. Panáček nešťastný a skleslý ale stále čekává tam, ano, právě tam, celý mokrý, slepý a je mu zima. Ona ze svého života ho vytěsnila, jako plevel krásné rudé vlčí máky k okraji silnice. Ty syté červeně, loukám tak ozvláštňující jednolité zeleně, kolísají teď na hraně. Lamentují až na samotném kraji mezi rájem a rozumem. Mezi svobodou a cestou. Smysl přežít, stále jsou naplněny tužbou převelikou, i když už nezbylo téměř nic z jejich krásy, z té plno barevné rudé plochy spásy. Ty hezké časy, časy staré, kde i pole jimi byly plné, jsou pryč. Jako ty studentská léta, čítají se do roků čtyř. Zahalena závěsem z okna voláš : ,,Dnes každý rok kvetou rovněž!'' ,,Ale už jen zřídka je zahlédneš a najdeš! To nepopřeš.'' Polo-šeptá postavička a sklopí se mu k zemi víčka. Včera se zase má...

Dneska se mi zdáli 3 sny, z toho naprosto brutální byl o tom, jak jsem přišla na hororovou zápletku. Jestli znáte film Kostka, tak asi budete vědět o jakou hádanku jde. Ten film jsem viděla už docela dávno, ale dnes v noci se z něj něco zpětně vrátilo. Zdálo se mi, že jsem žila v obrovském domě, plném poschodí a velkých, opravdu velkých místností a dlouhých chodeb. Ten dům měl takovou historickou atmosféru, táfované stěny, ohýbaný nábytek, prostě prostředí jako z 19.století. Dýchalo z toho prostě bohatství. No a sen se začal odehrávat ve chvíly, kdy jsem si domů pozvala nějaké lidi (byly to tváře známých osobností z jednoho seriálu). Večírek hezky plynul, když najednou jedna paní začala být nervózní, kvůli svému manželovi. Přestala si být nějak jista tím, kdo on je. Atmosféra začala houstnout, když tu najednou ta žena paradoxně, která se z čista jasna ocitla na vozíku, se začala ''měnit''. Seděla v tmavé místnosti kde k ní přistoupil její vysoký fousatý černovlasý manže...

Poslední dobou se mi zdávají sny, ve kterých někoho zachraňuji. Min. týden jsem trávila v Brně. V pondělí se mi zdál sen, že jsem na základní škole, kde jsem mezi ostatními. Pak jsme se všichni nějak přesunuli k venkovnímu bazénu, který připomínal bazén na veselském koupališti. Všichni jsme byly v plavkách, bylo nám asi kolem 13 let. Ostatní spolužáci mě neustále za něco kritizovali a smáli se mi kvůli něčemu. Seděla jsem na jednom ze stupínků a cítila jsem se velmi nešťastně, kvůli tomu, že jsem opět středem posměchu. Pak se ale něco změnilo. Všichni se zvedli a utíkali na konec bazénu. Někdo volal o pomoc. Já se zvedla a běžela jsem za nimi také k tomu místu. Pak se sen přetransformoval a já byla najednou starší. I spolužáci byli starší. Když jsem na ně pohlédla, neznala jsem je, byly to spíš kolegové asi z práce. Děj se jakoby přesunul do budoucnosti, ale příběh přitom jakoby pokračoval dál. Když jsem tedy doběhla na ono místo povyku. Nebyl to už bazén, ale vodní nádrž, která byla o...

Za oknem je zima a sněží, tohle se mi stalo už dávno. Černý kabát co halil nejenom moje tělo, především mé odlité bílé svazovadlo! Nešlo přes něj dýchat, nešlo s ním psát, nešlo s ním spát, usadit se ve třídě za stůl. Bolelo ve dne v noci. Mám ho i teď, pozoruji s klidem padající vločky silou moci. Tu najednou mé nepřítomné oči se pohnou a spatří za plotem kohosi Jsou to čtyři kluci. Uvalují sněhové koule a hází je na moje okno! Strefují se do mě i přesto, že jsem za sklem?! Oni se mi posmívají?! Jaká nehorázná opovážlivost! Otevřu dveře a vyjdu ven, oni však nepřestávají. Výraz v tváři mám stále stejný, chladný a pomalu se blížím k nim. A naprosto bezcitně, bez soucitu si to s nimi vyřídím. Strhne se rudo bílá pomsta. Já jako kat vykonám jim popravu, neměli si se mnou zahrávat. Neměli mi nadávat! Už toho bylo dost! Ostří do nich zabodávám jako do matračky za mala postupně je rozkuchávám. Stále sněží, ale ve mě tento čin nezanechal žádnou stopu. Se stále stejný výrazem, uchopím teď lop...

Po ulicích, po cestách chodím a vítr mi do zad opírá mé myšlenky. Proudí přeze mne a směruje mé vlasy dopředu. Zakrývají mi oči, co nechtějí jít stranou, právě tak, jako ty chmurné myšlenky. Dokola opisuji stejné cesty, cesty, které vedou k tobě, za tebou. Chodím bez cíle, snad jenom jestli se efektivně co nejrychleji přesunu z jednoho místa na druhé. Kombinuji různé stezky a zkratky a při tom mají stále stejný cíl, i kdybych obešla celý světadíl, opisuji stále stejné cesty, co se vždy spojí v jednom bodě. Tyhle cesty zakreslené na mé mapě i v mém deníku jsou křivky, které když spojím, utvoří pramen tvých vlasů. Připadám si jako poblázněná laboratorní myš vědátora třesko-plesků. Myš v labyrintu, co je očarovaná; dobře buďme upřímní; nebo spíše hloupá, stále opisující jednu a tutéž křivku. Jako elektron ve valenční vrstvě atomového jádra rotující jako jeho spin. Všechno to má jen jeden jediný cíl a to políbit tvůj týl. Toť jediná moje opravdová touha - jsi jediná moje malá - velká modla...

Někdo kdo nevím jak vypadá, jakou má barvu hlasu, jak je vysoký ? Jsem už teta, aniž by o tom padla dříve jediná věta! Lež! Hrozná hnusná celoživotní lež! Seber se a běž! Běž si za nimi na tu nedostupnou věž, zjistit konečně jaká je pravda! Někdo kdo nevím jak vypadá a kdo pro mě ještě nedávno Neexistoval si teď volá...a ten kdo sedí vedle mě jeho hovor nadšeně přijímá a to srdce mé pokaždé trhá! Někdo kdo nevím jak vypadá...pro mě stále neexistuje! Lidé bez tváře....mě to však nezajímá.... Je to naprosto absurdní, já v tohle prostě nevěřím a s touhle lží se Nikdy nesmířím! Lhali mi, tak proč bych k nim měla být otevřená já? Nedůvěřovali mi a nedůvěřují doteď! Tak proč bych měla důvěřovat já?! To co se chystali mi utajit jak nejdéle by to bylo možné - si mysleli že tohle bude snad věčné?! Oplatím jim stejnou mincí! Nikdy se nedoví co mě celý život trápí, nad čím lamentuji jak provazochodec....ještě si to rozmyslím. Zasadili mi ránu v té nejhorší době! Až přijde čas mám chuť udělat jim ...

Zdál se mi sen. Byl radostný, i když potemnělý. Přiblížila jsem se s ostatními lidmi ke krásné moderní - konstruktivistické vile. Bylo to někde v zahraničí, protože tak krásný dům působil velmi exoticky a vzdáleně naší zemi. Jak jsme tu vilu uviděli, utíkali jsme všichni na kopec mezi stromy, abychom ji viděli celou, protože byla tak nekonečně dlouhá, ale přitom docela nízká, lemovaná betonovými výstupky podél celé délky málem až do samého nekonečna. Když jsme vstoupili dovnitř, byly jsme naprosto ohromeni krásným interiérem. Vše bylo tak vysoce moderní, ze skla, z porcelánu, z mramoru, prostě z ušlechtilých a nejdražších materiálů. Spousta povrchů se leskla a blýštila v nekonečně ponuré tmě, místy však tónované do tmavě modro fialové, či zelené nebo krvavě temně rudé. Ty místnosti byly tak nasvíceny. Učitel mi k tomu něco říkal a já ho se zaujetím a s pohledem oddaným té kráse poslouchala, ale skoro nevnímala. Proudily mi hlavou vlastní myšlenky. Čeho jsem si všimla po sléze bylo, že ...

Až dočteš tyto řádky, pohleď před sebe a zamysli se. Snad budeš vědět, že je tu někdo, kdo nechce, abys byla nešťastná. Až dočteš tyto řádky, seber se a jdi pro opak něco udělat! Dělej to, co tě činí šťastnou, nepřestávej! Nenech sebou vláčet studeným mrakem ve svém osamění. Nedovol mu, aby tě nechal samotnou déle, než je zapotřebí. Nedovol, aby ti odvál přátele neznámo kam. Protože jen dobrý přítel ti opravdu porozumí, uklidní tě, obejme a utěší. Tak jako se to stalo i mě. Nezáleží na tom, jak dlouho nebo důvěrně je znáš. Někteří jsou stálí, někteří přijdou, učiní dobro a zas odejdou. Ale všichni, ať jsou tací nebo tací, dají ti zapomenout, i když jen na několik chvil. A proto s nimi musíš trávit co nejvíce času do doby, než se tvé srdce zase osvobodí. Píšu ti tyto řádky já, protože nechci, aby se ti stalo to samé co mě. Nechci, abys byla rozpolcená. Abys jedenkrát rozdávala světu štěstí, podruhé upadala mezi smutné myšlenky a potřetí se pak ztrácela ve svých pocitech, co tě nutí děla...

Brno, mé rodné město, ano, to obyčejná celkem věta, jenže zkuste si projít kus světa. Pak pochopíte, že tahle láska k rodnému městu je prostě silná a veliká. Vyrůstat první polovinu svého života v něm, ale přitom žít i ve městě jiném. Pokaždé, když se z toho druhého vracím a z okénka vlaku vidím jeho panorama, prodchne mě silná emoce, jako když shlédnu na vlastní oči katedrálu, tak neobyčejnou, božskou, jako fatamorgánu, tam někde za horama. Cítit stále stejné pachy, které se nemění ani po desetiletí. Procházet stále stejnými místy - ó ano Brno se v podstatě moc nemění, naštěstí jenom místy. To jsem převelice ráda, protože jakákoli změna, by mě zklamala a zmátla. Nemám ráda, když se věci, místa příliš mění, uvrhne to tak mé vzpomínky z dětství v zapomnění. Každá větší změna uvnitř mě trochu zraní. Někdy procházíme jen tak bez povšimnutí, aniž bychom si nějakých změn všimli. Já se však zastavím a tiše závidím těm ostatním kolemjdoucím, co takové maličkosti vůbec netrápí. Z ničeho nic se...

Proč stále utíkám do nebezpečí? Proč mě fascinuje, zajímá a líbí se mi? Proč mám na jednu stranu chuť riskovat a vzápětí dojít na místo a nabízet svou náruč, své objetí? Nebezpečí mne provází. Provází mne všude, vnucuje se mi. Svádí mne ho překonávat nebo se nad ním vzrušovat a v tu chvíli mě nic a nikdo nezajímá. Chodím mu naproti, nechávám se jím obklopovat, a když se otočím,odvrátím se od něj, je stále ale zamnou a já jsem opět mírumilovný člověk, co ochotně nabídne své rámě. Ale v momentě, kdy mě dotyční pustí, otočím se nazpět, uteču a schovám se za roh. Je tak hrozně moc pošetilé chtít léčit si své frustrace na jiných lidech tím, že je poslouchám, empaticky se vciťuji a mlčím? Nikdy jsem nepocítila strach tak velký, jako se někomu otevřít, svěřit se a proto raději zůstávám dál v osamění, v samotě bloudící, přemýšlející. Nemám strach z výšky, z hloubky, ze tmy, nemám strach tam pro někoho jít. Nemám strach z rychlosti. Mám strach ze zpomaleného okamžiku. Být jako kondenzátor lidsk...

http://www.youtube.com/watch?v=d50HJPNO10k Vycházím ze školy, kde jsem měla původně spát. Zavře se za mnou brána. Jdu ulicí mezi šedými obry, jimž okna už dávno nesvítí. Bodejť by ne, vždyť jsou dvě hodiny ráno. Všude je klid a nikoho nepotkávám. Cesta domů je krátká, obvykle zabere jen pět minut. Ale mě najednou dojdou síly, hrozně ztěžknou nohy, jdu hrozně pomalu. Jako by se zpomalil čas, ale přitom hodiny ubíhaly hrozně rychle dopředu! Záhy cítím velkou bolest nohou a proto padám na zem únavou. Plazím se. Táhnu nohy za sebou jako nějaký ochrnutý chudák! Teď mě bolí už i oči, i když je tma! Mám pocit, že cesta domů je snad nekonečná! Najednou začíná pomalu svítat a já se stále sunu hrozně pomalu...po chodníku pak silnicí. Už i registruji nějaké kolemjdoucí. A! Zatroubí na mě nějaké auto! Je přímo zamnou a když se ohlédnu, svítí mi do očí tak silně, že mě málem omráčí. Troubí jako hlupák, i když vidí, že zrychlit nemohu! Snažím se přesunout k patníku a uhnout mu. Pak bolest rázem do z...

Přiblížila jsem se s ostatními lidmi ke krásné moderní - konstruktivistické vile. Bylo to někde v zahraničí, protože tak krásný dům působil velmi exoticky a vzdáleně naší zemi. Jak jsme tu vilu uviděli, utíkali jsme všichni na kopec mezi stromy, abychom ji viděli celou, protože byla tak nekonečně dlouhá, ale přitom docela nízká, lemovaná betonovými výstupky podél celé délky málem až do samého nekonečna. Když jsme vstoupili dovnitř, byly jsme naprosto ohromeni krásným interiérem. Vše bylo tak vysoce moderní, ze skla, z porcelánu, z mramoru, prostě z ušlechtilých a nejdražších materiálů. Spousta povrchů se leskla a blýštila v nekonečně ponuré tmě, místy však tónované do tmavě modro fialové, či zelené nebo krvavě temně rudé. Ty místnosti byly tak nasvíceny. Učitel mi k tomu něco říkal a já ho se zaujetím a s pohledem oddaným té kráse poslouchala, ale skoro nevnímala. Proudily mi hlavou vlastní myšlenky. Čeho jsem si všimla po sléze bylo, že stropy jsou velmi vysoké. Vlastně ani pořádně ne...

Chci být znovu na těch místech co kdysi... Chci se dívat v pokoji na svaté obrázky, co tam vysely. Nalevo byl Ježíš Kristus, vprostřed nedokončený strýcův obraz na plátně v dřevěném rámu. Napravo byla Panna Maria. Ta dvojice byla něčím pro mě zajímavá, i když jsem v té době nechápala ještě oč se jedná, něčím na mne zapůsobili. Úplně nahoře byl zvláštní, vyšívaný obraz, s nápisem. Něco sděloval, však nevím už co. Bylo tam přišitých několik drobných věcí z látky, vlajky, atd. Ale byla tam i fotografie. Fotografie vojáka na cestě, na prázdné cestě a za ním nebylo nic. Vlastně už ani nevím, jestli byl zády nebo čelem, z té výšky jsem na to jako malá dobře neviděla. Fotografie byla navíc také dosti vybledlá, ale vždy mě zajímalo, kdo na ní byl. Prý to byl pradědeček za války. Hm, zvláštní. Když si na tu místnost vzpomenu, mám hroznou chuť se tam vrátit, v tom čase. Teď sedím o místnost dál, taktéž je už ''nová'' a tak ze stesku přiložím ucho ke skříni, za níž je zeď, ale kdy...

Milý Vincente, když jsem si o tobě pouštěla nedávno dokument, který mě opravdu dojal a z těch všech zaujal nejvíc, už tehdy jsem něco vytušila a tak jsem vyšla ven do naší zahrady. Šla jsem až na samý konec, kde nám roste v úplném rohu blízko plotu ořech. Právě tam se větve tohoto největšího stromu sklání z té výšky blízko zemi. Konce těch špičatých jasně světle zelených listů prozářených slunečním svitem sahají do úrovně mého pohledu. Stála jsem pod nimi a dívala se v dál. Statický neměnící se výhled na nádraží mi narušovalo mihotání těchto listů. A najednou se ten pohled změnil ještě víc. Rozmazal se a ocitl pod vodou, jako zatopený zámek z Labutího jezera. To se mi oči zalily tou známou tekutinou, které se říká slzy. Najednou se objeví a ani nevíme proč. Prostě se uvolní ze slzných kanálků tak lehce a prostě, jako ten vítr co pohne s listy. Přišel za mnou můj pes a usmíval se na mě. Kdybych tam ale takhle nestála, nedošel by. Nepřemýšlel by nad zapadajícím sluncem. Proč jen mi máme ...

Srdce polapeno a vytrženo z řad s vážností i naivitou. Kolébá se na vratké bárce a nohy mu hmitají, zdají se být futuristní v dálce. Pak šplouch sem, šplouch tam, nevyhne se pneumatikám. Do každé z nich nohy mu zapadnou, a občas škobrtne a znejistí, ale je celkem hbité, šlapky v nich neuvíznou. Rozpažené ruce to přeci pojistí. S jasným cílem protloukalo se vpřed, i bilo na poplach, když duše křehká, citlivá zabodla oči do země. Nešlo se ubránit pocitům marnosti a zhrzenosti, to propadalo pocitům ztracenosti. Tak velké a velkorysé jako noční olověná obloha před bouří, někdy však tak strasti plné samo sebe zachmuří.

http://www.youtube.com/watch?v=_eYFqbijtXU http://www.youtube.com/watch?v=-tKNuVMPn2U Černá a bílá = Černobílá Bílé se bojím. Bílá je pro mne smutek a úzkost. Černá, ta je pro mě osvobozující, široká, pohlcující, obklopující mou snící mysl. Ve tmě natahuji svůj krok a razím vpřed. Do černé se zamiluji, do ní vkládám své naděje a ideály jinak poletující si volně v mé hlavě. Do černé se nemusím bát vypustit mé myšlenky, protože se v ní ztratí, pohltí je ta '' těžká hmota'' a schová je pro nepatřičné oči. V bílé by se svlékly, vyšli by na světlo odhalené a ponížené svou bezmocností a prostotou. Bílá by jim odebrala ducha, staly by se prostoduché a prázdné! Bílá je prázdná, je to nic! Nic jako světlo, jako slunce! Vždyť to slunce nás má pohltit a zničit. Ne vesmír! Ten nás má zachránit! Bílé paprsky slunce, co se snaží proniknout mi lebkou jako laser, oskenovat mé bolesti a vyhodit je do prázdna! Do prázdna, kde by se vznášeli a byly tak všem na odiv a zdajíc se jim tak leh...