Pan Tau Trdýlka

Panáček pan Tau pod okny Klaudie stojí, doufá, že se to přeci jen změní. Smutný jako dnešní mračna, co tehdy se přivála a teď putují do nekonečna. V zimě, v dešti, v parnu - ona je stále v nedohlednu. Panáček nešťastný a skleslý ale stále čekává tam, ano, právě tam, celý mokrý, slepý a je mu zima.

Ona ze svého života ho vytěsnila, jako plevel krásné rudé vlčí máky k okraji silnice. Ty syté červeně, loukám tak ozvláštňující jednolité zeleně, kolísají teď na hraně. Lamentují až na samotném kraji mezi rájem a rozumem. Mezi svobodou a cestou. Smysl přežít, stále jsou naplněny tužbou převelikou, i když už nezbylo téměř nic z jejich krásy, z té plno barevné rudé plochy spásy. Ty hezké časy, časy staré, kde i pole jimi byly plné, jsou pryč. Jako ty studentská léta, čítají se do roků čtyř. Zahalena závěsem z okna voláš : ,,Dnes každý rok kvetou rovněž!'' ,,Ale už jen zřídka je zahlédneš a najdeš! To nepopřeš.'' Polo-šeptá postavička a sklopí se mu k zemi víčka. Včera se zase máky rozvinuly u té důležité, staré, velké cesty - životní křižovatky. Najednou ale projelo velké auto a jim tak křehké lístky opět rozfoukalo do nebeské výšky. Naděje znova pominula a Tau je zase o kousek blíže k existenci už jen do ztracena. Proč očekávat až ještě zbylá poupátka vykvetou, když je jasné, že je znovu sfouknou. Ano, právě dnes znovu...tou jedinou její větou.

Už asi není tedy cesty zpět, jedině jít podél zbylých máků vpřed. Tu divoce rostoucí červeň, kterou příroda sama svévolně stvořila, rozlila a člověk jí vyplenil, tak panáček Tau nemůže být tím, kdo by její srdce zaplnil. Z neznámého důvodu, nejspíše ze strachu a rozmaru, se nedá už nikým vysít znovu. Tak kytici ke dveřím jí položil a tuhle epizodu navždy pod buřinku založil.

Promiň, jestli víš, že Tě miluju, někdy si to hold příliš maluju: Mračna, temnotu, Tebe jako makovou panenku - tu čerň a červeň znovu a znovu...Tě prostě láskuju.