Sny 1.

Poslední dobou se mi zdávají sny, ve kterých někoho zachraňuji. Min. týden jsem trávila v Brně. V pondělí se mi zdál sen, že jsem na základní škole, kde jsem mezi ostatními. Pak jsme se všichni nějak přesunuli k venkovnímu bazénu, který připomínal bazén na veselském koupališti. Všichni jsme byly v plavkách, bylo nám asi kolem 13 let. Ostatní spolužáci mě neustále za něco kritizovali a smáli se mi kvůli něčemu. Seděla jsem na jednom ze stupínků a cítila jsem se velmi nešťastně, kvůli tomu, že jsem opět středem posměchu. Pak se ale něco změnilo. Všichni se zvedli a utíkali na konec bazénu. Někdo volal o pomoc. Já se zvedla a běžela jsem za nimi také k tomu místu. Pak se sen přetransformoval a já byla najednou starší. I spolužáci byli starší. Když jsem na ně pohlédla, neznala jsem je, byly to spíš kolegové asi z práce. Děj se jakoby přesunul do budoucnosti, ale příběh přitom jakoby pokračoval dál. Když jsem tedy doběhla na ono místo povyku. Nebyl to už bazén, ale vodní nádrž, která byla o dost menší. Vlastně hodně malá, ale hluboká, podle barvy vody, která byla tmavě modrá, skoro až černá. Kolegové mě hned řekli, že na dně jsou dva, kteří tam dělali s dýchacími přístroji, nějaký snad výzkum nebo co a že se dlouho nevrací. Měli pocit, že je s nimi zle, ale přitom neměli odvahu se pro ně potopit a vytáhnout je. Neváhala jsem, i bez přístroje jsem se okamžitě potopila za nimi, do velkého neznámého, hlubokého, tajemného a strašidelného prostředí. Nemohla jsem je najít, všechno co jsem našla, byly jen ty lahve. S těmi jsem se vynořila, ale nedalo mi to a vrátila jsem se. Nemohla jsem pochopit, jak to že se někdo v tak malém prostoru tvaru čtverce mohl ztratit, když nebylo kam. Na dně nádrže byly ale poměrně dobře vidět různé železné věci; potrubí, hadice, přepážky; prostě všechno možné. Připadalo mi to jak zatopená strojovna nějaké lodi. Byla jsem pod vodou docela dlouhou dobu, když najednou se začalo všechno otřásat a při pohledu na hladinu jsem viděla poblikávající osvětlení a v tom siluety postav, které s sebou rychle trhají. Rychle jsem se vynořila a když jsem viděla, co se děje, honem jsem se snažila z vody dostat. Kolegům jsem oznámila tu špatnou zprávu, že na dně nikdo není, ale už nebyl čas, nikdo mě moc neposlouchal a bral se rychle odtamtud. Všichni prchali z tmavé komory od nádrže, kterou osvětlovala jen červená poplašná žárovka, směrem do vedlejší místnosti, kde svítila jasná bílá světla. Nevím co se dělo, ale popadl mě stejný záchvat hysterie jako ostatní. Jen se co nejrychleji odsud dostat. Všichni si brali své věci. Já stála za nimi a nevěděla, co si mám vzít, zklidnila jsem se a nechápala jsem. Nějak mi nic nescházelo. Pak mě ale popadli za ruku a utíkali s semnou přes velkou chodbu, spíš halu, kde byli stěny a strop celé bílé, jen podlaha byla z linolea světle zelená, do další místnosti, jakoby šatny. Tam jsem už uviděla nějaké své věci, popadla jsem je a utíkala s ostatními po schodech. V tu chvíli sen skončil.

Další sen o záchraně se mi zdál včera, i když ty ostatní sny z min. týdne v Brně jsou také zajímavé, tenhle je jednoznačně nejzajímavější. Zdálo se mi, že jsem po dlouhé době dojela z Brna do Veselí za rodinou. Na zahrádce před domem se něco dělo. Nejspíš jarní úklid. Některé věci byly totiž před dveřmi. Když jsem vešla dovnitř, vybavení domu bylo zastaralejší, takové jaké jsme jej měli před nějakými 5-6 lety. Stará kuchyňská linka ze starého domku, kredenc, pohovka a další věci. Rodiče mě vřele přivítali. Chvíli jsme si sdělovali zážitky, když tu se z televize ozvala děsivá zpráva z televizních zpravodajských novin o nějaké holčičce, která umírá. Ihned jsem zpozorněla, zasedla před obrazovku a dívala se. Rodiče byly za mými zády, nijak je ta zpráva nevyvedla z míry tak jako mě, podívali se na sebe a byli trochu v rozpacích. Ze zpráv si pamatuju, že vyplynulo něco jako únos té holčičky, která je vážně nemocná a bez zdravotní péče umře. Vyděšeně jsem se na rodiče podívala a dostala v tu chvíli špatný pocit, byla u toho i sestra. Naši mi s opatrností řekli, že dotyčná holčička je u nás v podkroví a dokonce už zřejmě mrtvá! Nemohla jsem tomu uvěřit, koulila jsem na ně chvíli očima a do toho ještě zvonili za dveřmi nějaké návštěvy, sousedé, teta, strýc, prostě nějaká směska lidí. Bylo to veřejné tajemství, že je dotyčná unešená u nás. Už si nevzpomínám, jak a proč u nás doma byla. Jak se k nám dostala, zdali ji unesli rodiče anebo ji oni nějak zachránili od někoho jiného a teď nevěděli co s ní, protože měli strach. Řekla bych to druhé, nějakou dobrodružnou lapálii si totiž trochu vybavuji. Okamžitě jsem utíkala po schodech do podkroví. Tam skutečně leželo v nemocniční košilce děvčátko, bledé s hadičkou v ústech a s další, která vedla z ruky ke kapačce. V tu chvíli jsem opět neváhala a začala jednat. Začala jsem bojovat o její život. Byla jsem v tom snu něco jako doktorka nebo snad teprve studentka medicíny. Ihned jsem rozpoznala, co děvčátko potřebuje. Rodiče přiběhli za mnou a přesvědčovali mě, abych nic nepodnikala, že už je stejně pozdě sic, že už volali pomoc, která by měla snad být někde na cestě?! Neposlechla jsem samozřejmě a usoudila, že holčička potřebuje rychlou transfúzi krve. Vytáhla jsem si z kufříku, který jsem měla najednou při sobě po ruce, nějaké potřebné hadičky a injekční stříkačky. Všechno jsem se snažila dělat co nejrychleji. Propojila jsem hadičkou svoji ruku s její a za chvíli probíhala transfúze. Krev pomaličku plynula z mojí ruky do té její a já doufala, že snad už není pozdě. Nahmatala jsem jí puls. To mě uklidnilo. Maminka mi ale zmínila docela podstatnou věc. A to tu, že přece nevím, zda-li máme s děvčátkem stejnou krevní skupinu. Pokud ne, zemře, protože její tělo moji krev nepřijme. Na to jsem odpověděla něco ve smyslu: ,,A kde máte tu vaši pomoc? Dobře, uznávám, může jí to zabít, ale když není jiné cesty… Kdybych to neudělala, zemře tak jako tak každou chvíli, bez pomoci. Takhle mám aspoň naději, že ji to možná zachrání a jestli jí tohle nepomůže, alespoň budu vědět, že jsem udělala všechno proto, abych ji zachránila.'' Uplynula nějaká doba a já pohlížela jen na ni. Ona ležela a já naproti ní seděla na docela obyčejné židli uprostřed harampádí a prachu. Podkroví vypadalo koneckonců jako ještě nedávno, ještě než jsem si jej trochu zútulnila na pohodlný bungalov. Bez stropu jen s trámy a skřidlicí se střešními okny, kterými prosvítalo jasné sluneční světlo, bez dveří s nábytkem různě rozmístěným. Za chvíli se objevila sestra. Zeptala se, jak to jde a já jí řekla, že transfúze bude brzo u konce. Dále pak pokračovala, řekla, že novináři a zpravodajové už o tom vědí a vše sledují. Dojeli a celou záchrannou akci u nás na dvoře pečlivě pozorují a vysílají hned do živých zpráv. Nějak jsem cítila jisté nepohodlí a strach, abych to nějak nepřehnala. Navíc když jsem pak už věděla, že mě při tom někdo sleduje, o to víc jsem byla nervózní. Když jsem viděla, jak hadičkou protéká už docela hustá krev, lépe řečeno hroudy, které to ucpávají, odpojila jsem ji. Vše zalepila a zbytku krve, co stihla trochu vytéci do připravené plastové vaničky, se zbavila. Sestra mi pomohla vše vyčistit a tu najednou se už konečně objevila pomoc. Zdravotníci konstatovali, že je holčička v pořádku a poděkovali mi, ale že potřebuje také ihned nějakého dárce kostní dřeně a že po převozu do nemocnice budou ihned někoho usilovně hledat. Samozřejmě jsem se jim hned nabídla. Sen skončil tak, že jsem záchranářům pomohla holčičku přenést z půdy do auta, na otázku, zda-li mohu být ten dárce já, jsem ale odpověď už nedostala. Sen skončil.