Zdál se mi sen. Byl radostný, i když potemnělý.

Přiblížila jsem se s ostatními lidmi ke krásné moderní - konstruktivistické vile.

Bylo to někde v zahraničí, protože tak krásný dům působil velmi exoticky a vzdáleně naší zemi.

Jak jsme tu vilu uviděli, utíkali jsme všichni na kopec mezi stromy, abychom ji viděli celou, protože byla tak nekonečně dlouhá, ale přitom docela nízká, lemovaná betonovými výstupky podél celé délky málem až do samého nekonečna.

Když jsme vstoupili dovnitř, byly jsme naprosto ohromeni krásným interiérem.

Vše bylo tak vysoce moderní, ze skla, z porcelánu, z mramoru, prostě z ušlechtilých a nejdražších materiálů. Spousta povrchů se leskla a blýštila v nekonečně ponuré tmě, místy však tónované do tmavě modro fialové, či zelené nebo krvavě temně rudé.

Ty místnosti byly tak nasvíceny.

Učitel mi k tomu něco říkal a já ho se zaujetím a s pohledem oddaným té kráse poslouchala, ale skoro nevnímala.

Proudily mi hlavou vlastní myšlenky.

Čeho jsem si všimla po sléze bylo, že stropy jsou velmi vysoké.

Vlastně ani pořádně nešlo dohlédnout stropu a nějakých záchytných bodů, ze kterých například něco vyselo.

Sestupovaly z té výše k nám různé dekorativní, ale přitom chladně účelné, konstruktivní objekty.

Když jsem se skupinou stoupala po schodech výše, ohromil mne vyprázdněný velký prostor téměř bez věcí. Pamatuji si jenom přemíru toho skla všude kolem.

Zvláštní bylo, že v tomto patře bylo denní světlo, to co bylo i venku a žádná tma.

Kolem mne se točilo spousty lidí, postav, tváří.

Některé jsem znala, ale nikdo se mnou nekomunikoval.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Poté jsme se náhle všichni ocitli jakoby na chodbě mojí střední školy.

Já zamířila se skupinou lidí k jedněm vysokým dveřím (byly to dveře našeho ateliéru ze druhého ročníku), otevřela jsem je a všichni jsme vešli.

Najednou mnou projel neskutečný pocit, který ani nedokážu teď popsat.

Uviděla jsem starý nábytek, koberec, přede mnou okno, jehož krajina za ním mohla být ta před vilou - stromy, kopec.

Venku již ale pršelo a obloha byla zatáhnutá.

Pohlédla jsem na levou stranu a navalovali se mi různé směsky pocitů a dojmů.

Viděla jsem totiž náš nábytek ze starého domu po prarodičích.

Všechno jsem poznávala a spolužákům radostně ukazovala, že to máme také doma.

Nemohla jsem uvěřit, že vidím ty samé, totožné věci jinde než-li ''doma''.

Pak jsem si ale uvědomila, že nic z toho už vlastně nemáme, už to neexistuje, ani ta místnost, která byla neskutečně podobná na tu ze starého domku.

Ostatní se mi smáli, jak naivní a oblbnuté je mé chování v ten okamžik.

Jenže já jsem upadala postupně do smutku i bez jejich posměšků.

Ale zároveň i v údiv, když jsem zjišťovala, při otevírání různých šuplíků, kredenců a peřináčů, že ty věci co tam jsou, jsou moje!

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jaká radost a poblouznění mohou být na začátku, když někam nově vstupujeme, tam kde to neznáme.

A jaká sklíčenost může nastat, když vstoupíme náhle někam, kde už jsme ''byli'', ale o čem víme, že už není.

V tu chvíli jsem měla pocit, že mi něco uniká.