Magnet a křišťál

Ruce zatínám v pěst, když vidím, že už objímáš jinou. Zatínám ruce v pěst a jdu zatvrzelá jedním směrem. Prodírám se rychle, co nejrychleji celým davem. Odrazím se od země a skáču po chodníku, vyhýbám se vlnivými pohyby, co sednou na milimetr a pospíchám dopředu. Je to vlastně jakýsi druh tance něco jako ta šílená chůze. Nepotřebuju žádný eroplán, který by mne přes překážky k tobě přenesl. Jdu přes ten kus zapomenuté země, kde vytrhaly koleje, zpátky až k těm nočním hvězdám! Cestou občas ucítím tvou vůni, pak vím, že jdu správně.

Prožívám své ,,Oči magnetem'', ale už je to něco víc, než jen oči co přitahují.

Je to nepopsatelné.

Je to celé magnetické!

Ano, je to magnet, co spadl z vesmíru a tím učinil ten kus země neobyčejným. Je docela malý, drobný a černé provázky se proplétají s příměsí, jejíž složení ještě nikdo nebyl schopen určit. Našla jsem ho jednou v noci, když svítily hvězdy. Několik rozborů složení a bedlivé pozorování pod mikroskopem jsem učinila. Pomyslila jsem si: ,,Zvláštní, zajímavá sloučenina ''. Závěry však byly nesprávné. Pokus - omyl? No jo, tak se učíme přece všichni, no ne?

Ale… co se stalo? Stalo se to, že ten magnet vlastně nikdy nebyl tak daleko až v hlubokém vesmíru. To byla jen má domnělá představa, protože jsem si myslela, že je to ta hvězda, co svítí vysoko. Ve skutečnosti je tady na Zemi a docela blízko. Tam odkud pochází, je vysoká hora. Takže jsem se za ní vydala. Cesta byla opět dlouhá, navíc tentokrát mě něco bodalo u srdce, stahovala se mi průdušnice, ale byla jsem už na cestě a neměla tedy něco, čím tu úzkost zahnat. Víte, proč jsem se tam vydala? Protože ta hora totiž ukrývá mé srdce, proto ten úzkostný pocit, že mi v těle něco chybí a to léky nezpraví. Šplhala jsem vzůhru do té výšky celých pět dní! Když jsem se konečně pak prokopala do nitra té hory, v jejích spletitých cestách jsem ztratila směr. Najednou jsem zase nevěděla co dělat.

Ale slyšela jsem v dáli potichounce ten tlukot!

Věděla jsem, že tam někde je. Pokračovala jsem.

,,Konečně!''

,,Jsem u svého srdce!''

Vykřikla jsem potichu a přilepila jsem se na něj jako klíště, jako k tomu magnetu před tím, pevně ho sevřela a ze stalagnátu jej vytrhla. Pak jsem vyšla z hory ven na skalní převis. Byla tma a já chtěla opět co nejrychleji zpátky k magnetu. A tak z hory dolů mě vzal noční pták tiše na zem, pak zase zpátky odletěl na větev. Mrkl na mě, já se na něj usmála a šla jsem zpátky domů majíc své srdce v náprsní kapse s vírou, že ho budu moci konečně darovat. Ovšem...vrátila jsem se a magnet se nějak změnil.

Víte, to mé srdce, má láska je tak čistá, jako tenhle čirý křišťál vyrvaný z hory právě a jedině pro Tebe. Jsou v něm sice už nějaké ty vlásečnice - to ta doba, co jsem se k němu snažila dostat, ho už nějak poznamenala. Teď ho mám u sebe, leží v mém šupleti pečlivě uschované v sametovém hedvábí ovázané rudou stužkou, aby se mu dál nic nestalo, aby nevyklouzlo ven a nerozbilo se. Křišťál čeká, až ho ten kus magnetu z té hory k sobě opět přitáhne, leží v tom šupleti totiž vedle sebe. Jsou ale něčím odděleni. Zase je to věc, které nerozumím, nevím proč nebo co to je. A tak čekám, dívám se na ně a přemýšlím, co by je mohlo zase spojit, sblížit dohromady. Jasně...říkáte si, ale magnet přece přitahuje železo - kovy, nerosty nepřitahuje žádné, natož křišťál, který v sobě neobsahuje nic z toho ani krapet. A to je právě ta otázka, proč si to moje srdce před tím k sobě teda tak připoutal, svázal stalagmitem pevně a přesvědčivě, když teď to s ním ani nehne? Nezbývá mi jen doufat, že to, co to způsobilo před tím, se znovu objeví. Protože teď už ten křišťál, to své srdce, těžko zanesu nazpět do hory. Už to nejde, víte? Protože krápník, který jej držel na svém místě tak dlouho je už přerušený. A než se na jiném místě uvnitř skály znovu někde objeví, vyroste a spojí se, potrvá to celou věčnost. Ne-li celý život.