Sny 2.

Dneska se mi zdáli 3 sny, z toho naprosto brutální byl o tom, jak jsem přišla na hororovou zápletku. Jestli znáte film Kostka, tak asi budete vědět o jakou hádanku jde. Ten film jsem viděla už docela dávno, ale dnes v noci se z něj něco zpětně vrátilo. Zdálo se mi, že jsem žila v obrovském domě, plném poschodí a velkých, opravdu velkých místností a dlouhých chodeb. Ten dům měl takovou historickou atmosféru, táfované stěny, ohýbaný nábytek, prostě prostředí jako z 19.století. Dýchalo z toho prostě bohatství. No a sen se začal odehrávat ve chvíly, kdy jsem si domů pozvala nějaké lidi (byly to tváře známých osobností z jednoho seriálu). Večírek hezky plynul, když najednou jedna paní začala být nervózní, kvůli svému manželovi. Přestala si být nějak jista tím, kdo on je. Atmosféra začala houstnout, když tu najednou ta žena paradoxně, která se z čista jasna ocitla na vozíku, se začala ''měnit''. Seděla v tmavé místnosti kde k ní přistoupil její vysoký fousatý černovlasý manžel. Ona se začala prapodivně smát. Najednou vstala z vozíku a sundala si ten ''ženský oblyčej''. Pod ním byla jakási spodní krycí, dosti hnusná, další maska a když sundala i tu, odhalil se mužský obličej. Stále se, teď už jako muž, vysmíval. Ten fousatý z toho byl docela v šoku, ale rychle se s tím jaksy vyrovnal a oba se domluvily, že nás povraždí. Najednou se tam zjevil známý herec Wiliam Dafoe, kterého naprosto nesnáším, nemám ho ráda, protože mi příjde hrozně děsivá jeho tvář. No ale do tohoto snu se teda opravdu hodil. Jenže fascinující na tom je to, že jsem to byla vlastně já, protože moje postava se najednou vytratila a objevil se tam místo mne on. Všechno jsem viděla jeho očima, takže z toho usuzuju, že jsem se opět do kohosi převtělila, což se mi stává ve snech docela často. Všichni tam začli šílet, různě pobíhali po tom domě v domění, že je kdosi honí. A já jsem přirozeně vzala věci do svých rukou a snažila jsem se z toho domu dostat taky a na celou věc přijít, co se to vlastně děje. Vzala jsem si jakousi zbraň a procházela chodbami. A v jednom z pater na chodbě to všechno vyvrcholilo. Uviděla jsem jakésy napůl pruhledné bytosti, co vypadali jako embrya. Začala jsem po nich střílet, ale kulky jimi jen proletěli. Najednou jsem si uvědomila, že proti nim nic nezmůžu a že musím z tama ihned utéci. V dálce na konci chodby se najednou v prostřed dřevěné stěny otevřeli stříbré ocelové dveře moderního výtahu a věm byli další duchové, ale z té dálky nebylo přesně poznat co to bylo. Jen jsem uviděla, že zrcadlo na zadní stěně výtahové komory, se začlo proměňovat v další ''prostor''. Jak zcela zmizelo, odhalilo se jakési ''pokračování'' jejíž prostor byl vyplněn různými potrubními tělesy, podobné těm co se běžně vyskytují v různých šachtách a navíc tam pluli různé podivuhodné ''páry''. Já se instinktivně rozběhla a skočila jsem do toho prázdna, kde jsem nejdříve padala čelem dolů, ale pak se čas jakoby zpomalil a mě se začala před očima objevovat něco jako předtucha, ale ne v doslovném slova smyslu, protože předtucha by to byla, kdyby se mi zjevila ještě před tím než se rozběhnu a skočím. Kdežto v tu chvíli, kdy jsem letěla tou tmavou šachtou to už bylo po tom rozhodnutí, takže to byl asi něco jako flash back? Nebo jak se tomu dnes říká. Prostě se mi před očima odehrávalo to co se mohlo stát. Stála jsem zas na začátku té chodby a rozhodovala se, co udělat. Opět jsem se rozběhla, ale před tím ''vchodem'' co byl místo zrcadla jsem se zastavila. Neproskočila jsem a zůstala ve výtahu. Dveře se za mnou zavřeli a výtah jel prudce dolů. Pak nastal prudký náraz na zem a všechno se proměnilo. Ocitla jsem se uprostřed ''ničeho''. Seděla jsem v bílém prachu a kolem byly jen trosky a torza nějakých sloupů. Byla jsem ve schátralé katedrále, jejíž strop neměl konce a všude bylo hodně světla. V tu chvíli to zjevení skončilo a já padala stále dolů ale zády. Ještě si pamatuji, že ke mě promlouval jakýsi hlas a já si uvědomila, že pokud bych zůstala v tom výtahu, tak bych se z toho domu nikdy nedostala. Tyhle pocity radosti jsem všechny prožívala v průběhu toho padání, takže si umíte asi představit, jak moc silný okamžik to v tom snu byl. Poté jsem už jen dopadla zpátky do postele a prudce s sebou škubla.