Černobílá
Černá a bílá = Černobílá
Bílé se bojím.
Bílá je pro mne smutek a úzkost.
Černá, ta je pro mě osvobozující, široká, pohlcující, obklopující mou snící mysl.
Ve tmě natahuji svůj krok a razím vpřed.
Do černé se zamiluji, do ní vkládám své naděje a ideály jinak poletující si volně v mé hlavě.
Do černé se nemusím bát vypustit mé myšlenky, protože se v ní ztratí, pohltí je ta '' těžká hmota'' a schová je pro nepatřičné oči.
V bílé by se svlékly, vyšli by na světlo odhalené a ponížené svou bezmocností a prostotou.
Bílá by jim odebrala ducha, staly by se prostoduché a prázdné!
Bílá je prázdná, je to nic!
Nic jako světlo, jako slunce!
Vždyť to slunce nás má pohltit a zničit.
Ne vesmír! Ten nás má zachránit!
Bílé paprsky slunce, co se snaží proniknout mi lebkou jako laser, oskenovat mé bolesti a vyhodit je do prázdna!
Do prázdna, kde by se vznášeli a byly tak všem na odiv a zdajíc se jim tak lehkomyslné.
Ale oni nejsou!
Mají svou váhu, která vynikne jedině ve tmě!
Do černé kóduji své vize a informace jako do oční zornice, ta je kulatá a uzavřená.
Je jako ta černá magnetická díra, co všechno do ní spadá.
Ale Ty !,- bílé paprsky, co pálí a žhnou moji tvář, oslepují můj vzdálený horizont a kontury!
Co podlamují vánku jeho jinak rovné neviditelné přímky a mění tak v horké vlny, co obtékají moje celé ''nahé tělo'' jako ty Goghovi modré melancholické, kolem jeho autoportrétu.
To za bílého oslňujícího dne padám a pokaždé dopadnu!
To za bílého dne se mi zpomalí tělo a chůze, tomu pohledu neuniknu!
Černá je abstraktno, ve které svobodně vyvěrá moje zlost, uvolňuje a umocňuje moje jsoucno, stejně jako nekonečný černý vesmír obsahující všechny barvy světa.
To v bílé nic nevzniká, ale zaniká!
To proto máme vespod bílé košile a na nich černé sako?
Protože chceme překrýt to nic, co máme každý na povrchu jako svoji první vrstvu nebo snad masku?
Ano, chceme to překrýt něčím, co je hmotné, vřelé, mírumilovné a důvěryhodné.
Jako černá puma, šelma co se s láskou stará o svá mláďata a pro ně obětuje i sebe.
Ne jako lední medvěd, co když má hlad je radši sežere.
Mám ráda oba, pumu i medvěda.
Mám ráda obě, černou i bílou.
Bílá je zima, jako sníh, ale i teplo jako slunce.
Černá je teplo jako uhlí, ale i zima jako hlubina jezera.
Bílá je tamto depresivní ráno, ale i světlá minulá noc za úplňku.
Černá je tahle depresivní noc, ve které teď prskám tyto věty, ale i chmurné dnešní ráno.
Jsou to podstaty.
Podstaty, co objasňují jen důležité věci.
(Měly by však i naše city).
Co jsou asociací lidské povahy.
Protože dříve či později se v každém z nás stejně obě projeví.
Komentáře
Okomentovat