Dovol mi utěšit tebe, utěšíš tím i mne

Proč stále utíkám do nebezpečí? Proč mě fascinuje, zajímá a líbí se mi? Proč mám na jednu stranu chuť riskovat a vzápětí dojít na místo a nabízet svou náruč, své objetí?

Nebezpečí mne provází. Provází mne všude, vnucuje se mi. Svádí mne ho překonávat nebo se nad ním vzrušovat a v tu chvíli mě nic a nikdo nezajímá. Chodím mu naproti, nechávám se jím obklopovat, a když se otočím,odvrátím se od něj, je stále ale zamnou a já jsem opět mírumilovný člověk, co ochotně nabídne své rámě. Ale v momentě, kdy mě dotyční pustí, otočím se nazpět, uteču a schovám se za roh.

Je tak hrozně moc pošetilé chtít léčit si své frustrace na jiných lidech tím, že je poslouchám, empaticky se vciťuji a mlčím? Nikdy jsem nepocítila strach tak velký, jako se někomu otevřít, svěřit se a proto raději zůstávám dál v osamění, v samotě bloudící, přemýšlející. Nemám strach z výšky, z hloubky, ze tmy, nemám strach tam pro někoho jít. Nemám strach z rychlosti. Mám strach ze zpomaleného okamžiku.

Být jako kondenzátor lidských slz, do nějž se při objetí prosáknou a on vzápětí vydá teplo.

Do něhož se při pevném stisku slzy toho druhého protlačí a on je uvolní svou vůlí největší.

Smíchají se mu uvnitř slzy vlastní i toho člověka a poté se z jeho očí vyplaví - to by se mi líbilo.

Ale takový kondenzátor musí být vysoký, aby mohl hlavy lidí dávat si pod bradu.

Aby měl svoji hlavu zakloněnou, pohled směřujíc v zem.

Aby mohly slzy ukápnout do těch správných míst, které je vsáknou, kam patří, odevzdat je pohledem.

Kdyby byl menší, stékaly by mu po tvářích, kde by zasychaly a po nějakém čase by mu z toho tváře zkrabatěli, zvrásněli - nebyl by to robot, byl by to opravdový člověk!

Protože všechna ta lidská bolest ze slz by se mu vepisovala do tváře - To proto jsou lidé ve stáří tak vrásčití? Protože nikdo není tím kondenzátorem?! Nikdo?!

Mladost a dlouhé nohy, to je ten kult dnešní doby!

I já chci jím být a k němu se přiblížit!

I já chci najít svého kondenzátora a pro někoho jím být!

A to dříve než budu stará - bez vrásek a hladká, protože by mi nikdo nezanechal svoji stopu.