Starý blog

//__Směšná láska__// Jedu v šalině a zatím žloutne listí. Zatím slza se sbírá. Už nevím, ani neznám co je to štěstí a pocit beznaděje svírá. Co ty? Je ti to jedno. Proč se mi o Tobě pořád zdá? Já sáhla si až na dno, ale na to se mě nikdo neptá. Že už nelze pokračovat dál jsem přesvědčená. Většinu času, ach ta kletba zlořečenná! Jde se mnou jako stín. Vím, že mi svou hlavu nepoložíš na klín. Nevím jak dál, utápím se ve víně. Připadám si jak skot uvězněný v kravíně. Slza se sbírá a mě síla ubývá. Žloutne listí mezi tím když jedu v šalině. Křiví se mi obličej, nikdo však není na vině. Nevidíš, neslyšíš. Nechceš vidět ani slyšet. Jsem smutná, správně tušíš, mezi tím, když začlo pršet. Mlčky slzím ve vlaku, při vzpomínce, jak vzala jsi mne za ruku. Netopír protíná letem šeré oblaka. Tvář utírám si do rukávu od saka. Splav ve tmě a o měsíc blíští se hladina. Kde se to ve mě bere? Nevím roky, kde den je rychlá hodina.

//__ ۵_ ۵ __// vody utichly z nebe kde svítilo slunce úsměvy spadly a kapky nesou se ve víru tance deště burácející ryk hromů a blesků vřavy o hladinu narušují klid mezi sebou by se praly deště burácející ryk hromů a blesků vřavy mezi nimi usedavý vzlyk vyslyšeny jsou vaše rady tváře zjihly na nebi již vysvitlo slunce ptáci vzlétly a slzy stékají dál potichu a polehounce

//__Žízeň po životě__// Má hruď je před výbuchem. Tlukoucí srdce a rozklepaná kolena. Rty jsou sužovány suchem. Láskou k tobě již jsem znavena. Jsem unášena decibely písně. Polykám doušky vody s citronem a mátou a stejně mám pocit žízně. Chci rozesmát naše srdce, zahrnout je láskou abychom už nikdy neměly pocit tísně. Tak něžný jako lehký dotyk klapek klavíru je můj nejlepší úmysl. A vše, co si pod tím představiti lze, neboj, není to výmysl, nikdy nerozplyne se v dáli ani mlze. Chci ti dát své srdce a do života sílu. Můžu ti připadat jako šílenec, jako blázen, ale věř, že zlou tíhu chci proměnit v hřejivou lázeň. I přes tolik bolesti a trápení však ukázalo se, co dočinění planých nadějí... Kéž by jsi to cítila Kéž by jsi věděla... Má lásko!

//__ZLOM__// Uvězněna v nitru Někdy chci ztratit řeč Život ztrácí jiskru Cítím tu srdeční křeč Jak Tantalos Trápena věčným hladem Vyhrává špatný los Mé srdce leží ladem. Ale pořád to ve mě je Pořád to ve mě je! To světýlko plné naděje.

//__Můj život__// Můj život náhle jeví se tak prázdný, když v něm nemáš být Ty. Chtíčem přejede mi mráz po zádech až k zápěstí a vlhnou mi rty. Nemáš ponětí, jak každého nádechu pln naděje mám. Zdá se, že pro tebe vše je žert, ach a já tak strádám. Den co den bez tebe musím žít, avšak to úkol pro mne nepřekonatelný jak nejvyší skála. Den co den vtloukání si, že je to neperspektivní a jen aniž bych se bála. Já nocí a tmou hledajíc vysvětlení nacházím jen stíny. Já dnem a září hledajíc východiska nacházím jen splíny. Čekám až mraky protne sluneční svit, až vrátí trávě a vodě ten třpitící se odlesk. Čekám až procitne mé nitro stejnou vitalitou, až zaburácí mým srdcem ten mocný lásky třesk. Těžko v slunných teplých dnů vypnout mou lásku. To trhá mi mou hruď, aniž by vydalo hlásku. Těžko napospas studenému vychru odváti můj hněv. To bodáš mi další ránu do srdce a přitom je slyšet ptáků zpěv.

//__OČI__// Přešlost okamžiku. Okázalý kotouč slunce. Radosti mizí v mžiku. Dešťových kapek tance. Rty neproberou se k úsměvům. K ránům pln blamáže. Oči pozbyly jiskru k večerům. V noci jim nic nedokáže. Občas nastoupí dogmata. A tolik let stejný výhled. Však mají hodnotu zlata. Ty vzácné chvíle a pronikavý pohled. Do očí tvých.

//__POLE A SLUNCE__// Kráčím polem v tomto tak všude rozpínajícím se slunci. Dlaně se mi imaginárně dotýkají stébel obilí. Jsme oběťmi citů, jsme lásky otroky, jsme sami sobě psanci. Srdce plesá, oči se dívají, spolu tančí jako opilí. Jsme snílků potomci, jsme romantičtí rozervanci. Přitom nejsme vůči Tobě dostatečně stepilí. Mé touhy mihotají se jako vzduch jež je mezi tebou a zemí. A já vím, že tak to bude už napořád, že se to už nikdy nezmění. Ty platonické slunce, Ty ve mě vzbuzuješ tohle všechno. Myšlenky na Tebe osvítí v mé duši to prapodivné oblačno. To Ty jsi ty paprsky co dávají mému tělu sílu. To Ty jsi ten zářivý kotouč pln oslepujícího svitu. Kráčím polem slepých. Kráčím polem zamilovaných. Kráčím to v bludném kruhu. Opisujíc tvůj tvar. Čekám až mi pošleš vodu. nezřeknu se tě, ikdyž jsi můj zmar.

Jsou všechny naše lásky, krásné jako mořské oblázky? Žádný ostrý kaz či hrbol. Žádný těžký šrám či srdcebol. Časem vzpomínáme jen na to dobré. Píšem o nich, básníme, kreslíme. Hřejí nás u srdce krásné ty chvíle. A jak vlastně poznáme, která z nich byla tou největší? To za nás nikdo nevyvěští. Snad, že se naděje na ni nevzdáváme. I ty chvíle plné žalu mi nejsou cizí. I ty chvíle pláče se mi nabízí. Vrátit tak čas, vrátit tak dny zpět. Vrátit vše a přitom znovu trpět. Teď jsou chvíle prázdné, nenaplněné denodením pláčem. Nenaplněné láskou, zdají se být o ničem. To když si vzpomenu... Je mi smutno. To když mi zaslepí oči černé myšlenky. Já v pláč propukávám znovu. Je mi smutno.

//__Samota__// Před oknem promlčené ticho prorážím vzlykem a padá z parapetu víko, to zaválo předjaří. Tolik stěn je ve tmě, všechno to břímě a tóny nebeských jezdců nadlehčuje náhlý koncert pěvců. Naráz je ticho. Mráz projede mnou. Odeznívá pomalu, jako lékořice jež se jí ztuha a já lomím rukama. Venku tma tak černá, jako lékořice, tak sytá. Zanedlouho to bude již rok. Kdyby tu byl jen nějaký prorok. Co bylo mohl mi říci. Co bude byl by mě varoval. Za stolem dřímám v ruce prostou lžíci, kdyby jen prorok existoval.

//__STRACH__// Mám strach, že hážu na stěnu hrách. Mám strach, že krev proudí v žilách. Mám strach, že chodím po chůdách. Strach je nejistota. Strach je nerozhodnost. Strach je budoucnost i přítomnost. Strach je jeden z poslů života. Být sám sebou, se snažím Být sám s Tebou, o tom sním. Být se samotou, té snad věřím? Pořád doufám, že vstanu. Pořád doufám, že stane se zázrak a já zapomenu. Že nebudu schopna opětovat, bojím se. Že nebudu schopna následovat a ztratím se. Mám strach.

//__Pokždý je až zítra__// Pokaždý se s tebou loučím když chci, či musím učinit konec. Pokaždý se ale neponaučím, přitom mi krev vře jako vařící hrnec. Pokaždý na mne na poslední chvíli zavoláš. Zarazíš ten můj rozhodný krok vpřed. Naivně si myslím, že tu barikádu mezi námi zdoláš. Mezi tím však vzrůstá má zášť jak hnisavý vřed. Je tohle ale naše nešťastné spojení, co už v zárodku nezvládne další pokolení. Lepší bude zítřek, kdy zazní mé sbohem, kdy zazní poslední píseň, Lepší bude zítřek, kdy ze dna se vzedmem, kdy nepocítím tu bolavou tíseň.

23. 1. 2014 Zase mě přepadla úzkost, teplo mě uklidňuje, tak si sednu na zem k topení. Nepřestává to, záda mě už pálí, co na zbyt, ani to nepomohlo. Kvílím a co si počít nevím. Tak se jdu zase projít ven, čerstvý vzduch by měl pomoci. Šla jsem málo oblečená, že mě byla zima mě nezajímalo. Že na mě štěkali psi taky ne. Najednou jsem začla mrkat. Sněžilo. Ve svitu sídlištních lamp zdá se atmosféra tak nabytá, přesto je klid a ticho. Na mořskou panu šla jsem se podívat. Místo ní holá žlutá zeď, o kousek dál velká číslice 18. Ve škole se svítilo. Šla jsem blíž, přiložila jsem ruku na sklo a koukala se smutně dovnitř. Základní škola láká mě silou magnetu, jako upíra co dlouho nepil lidskou krev. Vzpomínky a sny se mi vybavují před očima. Sejdu dolů mezi výškáče, po průlezkách už ale nikdo neskáče, Nikde nikdo jen já a padající vločky. Do výšky tiše zírám, mlčky.

()__BOUŘE__() Pláčou za ni mračna, když slepě zírá v dešti. Touhu vhází do nekonečna, když doufaje kutálí se pěšky. Rozevírá se obloha , když bodá pohled jiné dimenzi. Sny balzamuje a vzívá Boha, když zkroušená myslí na katarzi. Na hrázi splavu, otupělá v hraničním stavu, balancuje na tenké linii a místo rozkvétá bílou lílií. Toť padlá hvězda, vesmírnou bouří smetená.

//__Kráva__// Až dorazí zpráva, že vybuchla láva. Až dorazí zpráva, že mě miluje, to bude sláva! Až dorazí zpráva, že na našem místě, již vyrostla tráva. Až dorazí zpráva, že je jaro, nikdo neolituje, až dorazí zpráva, že tu trávu žere kráva.

24.7. 2013 --__CHYBÍŠ MI__-- Chybíš mi tak strašně moc, ruce mi křečí málem explodují. Tohle se teď děje každou noc, falešné iluze mi stále něco meldují. ----------------------------------------- !!__BEZ SEBE__!! Protíná mnou nesnesitelná krutost bytí, když nastane temnota chladných nocí. Srdce lapeno ve spleti myšlenkových sítí, když zazní něžná hudba lidských emocí. ----------------------------------------- ))__BEZ TEBE__(( Na tváři lehký úsměv, hluboký v srdci žal. Jako bez duše a tělo pouhý zjev, jako by mě virus zevnitř užíral.

//__Sny2__// Ach živote trpký stojím teď na prahu. Z okna vlaku já pohlížela proti větru. Vykláněla se téměř celým tělem. Bývala bych vydržela a projela tak celým světem. Ale vítr přináší s sebou střepy a způsobuje spíše bolest a slzy.

//__Sny__// Z čistého papíru nic nezbude. Vyleju si na něj své srdce, ale bolesti neubude. Nějak bylo a nějak bude, ale noci se bojím. Domnívám se, že další sny už neustojím. Ty strašné noční můry. Propadám jim jako pohledu nějaké mořské zrůdy. Tak zvláštní jsou. Ale proč? Proč prostě neodejdou. Souží mě, trápí mě. Nechci už dál nýst tohle břímě.

Milý Vincente, tak ti zase píši po nějaké době dopis. Nevím, co se to poslední dobou děje, ale nějak se mi vnucuje na mysl to, jak dopadne nějaká věc v budoucnu, buď je to předtucha nebo sen. Mívám často sny. Možná, díky tomu, že jsi stejně tak vnímavý člověk, je máš také a z toho je ti úzko jako mně. Ach Vincente jako by jsi se do mě svojí nešťastnou divokou osobností vtělil. Proč mi pocit štěstí vydrží na tak krátko? Z těžko pojmenovatelných důvodů mě přepadává pocit skleslosti, který se později přetaví do pocitu beznaděje a pro cokoli, co mi vytane na mysl, mám jen slzy. Je to těžko uchopitelné a nedovedu to moc dobře popsat slovy. Je to prostě pocit smutku, mrzutosti a neštěstí, i když se mi neděje nic tak hrozného. Stále mne to však čas od času obklopí a já jsem proti tomu bezmocná. Cítím velkou bezmoc a nevidím východiska. Všechno je plné lásky, všude kam se podívám, jak je to v té písni. Ale já ji necítím! Nedotýká se mě! Nejsem součástí. Když jdu městem, mám stavy, kdy se cítím...

//___White Angel___// Kdysi dávno v zimě, vidina co nebyla vidět. Jen bílý sníh ve tmě, minulosti mohu už jen závidět. Sníh uchoval na chvíli mé stopy, ty ale pokaždé roztály. Směji se s pláčem, věcem, co za to nestály. A už tu budou zase Vánoce... Tak rychle to uteklo, příliš rychle... Samota je mým denním, ranním i nočním županem. Ptám se sama sebe, proč jen se nezměním, proč já a sníh prostě nezapomenem.

//__LAHVOVÁ ZELEŇ__// Lahvová zeleň zahalí stromům peň. Zláme smutné vzpomínky, jimiž malovala jsem kamínky. Tím sklem viděti budoucnost budu, zcela otevřou se další možnosti. A já najednou procitnu a rozkvetu, někdo složí Mně skladbu něžnosti. Odhoďit tak svoje vrtochy a mít klidné mysli trochy. Prohoďím vzteklost skleněnou tabulí nebo mě dočista povalí. Roztříšťím led co ve mně tkví. Nechci skončit jako to sťaté větvoví.

Vincente, Prostě jsem šla a nic necítila. Pohled jak vrah. A pořád ten stejný tah. Na nohou těžké boty, zkouším je rozchodit a bolí to. Takže bagančata do té po dešti rozbředlé břečky podél Svitavy. Myslela jsem že mi palce upadnou. Hrozně to bolelo. Duše mě bolela. ..nedokázala jsem ani brečet...spíš si jen tak sténat. Prostě jak na dědovém pohřbu (to mi bylo 7) ...naprosto bez emocí...mrtvá, hledíc jen kupředu. Kačeny už jsou přežrané... Já jdu tou stejnou trasou, co už nepřekvapí, znuděná a nešťastná... A ulice prázdné...nikdo mě nepopadne... A snad bych je i těma botama obrovskýma a těžkýma zkopala...z posledních sil. Nebo jsem šla blízko za jednou babou, měla jsem chuť ju přepadnout. Měla jsem chuť někomu ublížit nebo aspoň sama sobě. Málem mě přejela šalina...pak trolejbus. Když projíždí a já čekám, ještě než přejede vykročím a nechám ji minout uplně na doraz. Když čekám na křižovatce, mám chuť do ní vběhnout a nechat se přejet. Ty světla tak oslňují, že přimhuřuju oči a jdu skor...

//__LAUDÁNUM__// Nočním vlakem dicézně ku nádražní stanici. Lampy osvěcují centurie famósně bodře, leč stín ukrývá obdoby hrůz Démantů noci. Mlhy a dým vzdouvají se tmavě modře. Perónem sunout, pak vizout si bílou tkanici, švihák vzdorovitě nakračuje docela dobře. Smíšeného zvuku denzita amplitudy, letargicky zahlcuje periodické kmity. Alikvotními tóny vznešeně variabilizují. To je ta koncentrovaná vůně topícího uhlí. Mé rigidní já šíří se kritickým pásmem. Infrazvukem sprostě opitá jak laudámem. Výchylka rozpíná svou dynamiku a zesměšnuje mou nahuštěnou motoriku. Už přestaň blbnout tělu hlavu luminiscence. Licoměrně existuješ pouze v mojí myšlence!

//___Chtíč___// To foukne vzduch do panovy flétny a projede ti zády ten notorický mráz. To prosakují vášně do srdeční plény a proudí v tobě záhy dravost jejích krás. To obnažuje paměť krystalické rány a protnou ti vodopády mezery očních řas. Zardíš se, ale nikam nepospícháš. Vzbudíš se, ale jsi stále ve snu. Najít tak nad tou jeskyní fontánu, kde ozvěny tlukotu srdce slýcháš. Tóny tiché mravní něžné flétny, furiantsky ozvou se z trubek, jako jas co exploduje ze tmy. Na cit ke mně mrtvý náhrobek hystericky křičím svoje žalmy.

MOTÝLOVÉ Zlomený úsměv pod ševelícími křídly. Rozpažené ruce ze sebe křičí tiše motýly. Z napnutých úst vyletí sladkobolná touha. V tom davu ztratí se jak mravenčí hlíny hrouda. Ušlapou ji mezi spárami žulové dlažby. Těžko se tak donesou k Tobě mé tužby. A tak skutálí se kroky pod železniční most. Tma hltá všechno a proměňuje ve mdlost. Podivné věci se tam líhnou. Myšlenky jako housenky tíhnou. Jako blázni co vyskočí ven okny. Vyletí můry a rozvíří kokony. Noční motýli vzneste se vysoko! Zaplavte ulice, ať všichni vás vidí. Oni ponesou tohle omšelé riziko. Za naději co úsměv zpraví. Jeden z vás přece jen bude barev plný.

//__UŽ SE NIKDY NEVRÁTÍ__// Slunce slábne, den se krátí. Podzim vládne, minulost ať vrátí! Poledního žáru letní mrákoty, den co den vládnou mojí myslí. Doufám a čekám jako ty, až padnou mi do rukou jako listí.

//_PTÁCI LETNÍHO SLUNCE_// Vy ptáci letního slunce, jež pleskají vám barevné perutě. Vzneste se v dál, navždy uleťte a za mnou se již neohlížejte. Na pískovém skalním výstupku zabořená, pozorujíc město. Přemýšlím, jestli je Brno skutečně pro mě to správné místo. Tvé oči mi tu schází. Copak ti to nedochází? To ty jsi ti ptáci letící? Vítr, co stébla trávy na sever směřuje? To ty jsi tou plynoucí vodou? Oblaka plující po obloze? Kéž by jsi byla loďkou, co mi paměť navždy do mlh odveze. Po tváři stéká mi ta známá trpká slzná tekutina, pod zipem na hrudi prosakuje nepatrná rudá skvrna. Já vzdala se mého srdce dobrovolně. teď mi z prs krvácí rána samovolně.

Jsi Slunce, které vždycky svítilo pro všechny. Jsi laskavé, vlídné a krásné. Dokážeš rozveselit den, rozehřát i toho nejstudenokrevnějšího živočicha ležícího někde na kameni. Opěvují Tě ve spoustě písní, jako třeba v části téhle:,,...Ráno nás slunce políbí a svoje ústa na sliby ti dá...'' A to je právě to krásné. Slunce, když hodně svítí svým jásavým bílým svitem, přislibuje radostný den. I mně jsi takhle jednu dobu krásně svítilo a slibovalo. Slunce, tak, jak všechno co je krásné a je navíc i životadárné, mi, obyčejní lidé, milujeme, ale zároveň se toho bojíme. Bojíme se, že nám to ublíží stejně, jako i Ty můžeš. Když občas náhodou k někomu takhle z nebe najednou a náhle sestoupíš, zapomeneš ve své jiskřivé radosti, že ho můžeš spálit, i když to myslíš upřímně a jsi plné lásky. Slunce, mě jsi přímo oslepilo, protože jsem se na Tebe dívala tak často, od té doby, co jsem se jednoho dne podívala k nebi. Bylo Ti mě líto, jak ulicemi bloudím slepá a tak jsi sestoupilo i ke mně, aby...