Dopis Vincentovi III.

Milý Vincente,

tak ti zase píši po nějaké době dopis. Nevím, co se to poslední dobou děje, ale nějak se mi vnucuje na mysl to, jak dopadne nějaká věc v budoucnu, buď je to předtucha nebo sen. Mívám často sny. Možná, díky tomu, že jsi stejně tak vnímavý člověk, je máš také a z toho je ti úzko jako mně.

Ach Vincente jako by jsi se do mě svojí nešťastnou divokou osobností vtělil. Proč mi pocit štěstí vydrží na tak krátko? Z těžko pojmenovatelných důvodů mě přepadává pocit skleslosti, který se později přetaví do pocitu beznaděje a pro cokoli, co mi vytane na mysl, mám jen slzy. Je to těžko uchopitelné a nedovedu to moc dobře popsat slovy. Je to prostě pocit smutku, mrzutosti a neštěstí, i když se mi neděje nic tak hrozného. Stále mne to však čas od času obklopí a já jsem proti tomu bezmocná. Cítím velkou bezmoc a nevidím východiska.

Všechno je plné lásky, všude kam se podívám, jak je to v té písni. Ale já ji necítím! Nedotýká se mě! Nejsem součástí. Když jdu městem, mám stavy, kdy se cítím nebýt součástí společnosti. Mám pocit bezvládného vytržení a odsunutí. Mám pocit, jako bych byla uvězněná v mém vnitřním světě, kde je ticho nebo jen hraje hudba. Jakoby se nad mojí hlavou neustále vznášely vize, sny, vzpomínky, představy, prostě všechno možné jen ne reálný svět. Lidé kolem mne prochází, auta projíždějí. Když jede něco naproti mně, tak pohledem sjedu s tím až do chvíle rovnoběžného střetnutí se po mém boku. Ty obousměrné pohyby - mě kupředu a auta, autobusu nebo čehokoli v protisměru je v té chvíli tak omračující. Je to jakýsi moment permutace, po které se mi zatočí hlava. Nebo když se vracím v noci domů. Město je prázdné, nikde ani živáčka, já smutná slzící, oči se mi podlijí a vidím rozmazaně. Pouliční světla se mi rozmáznou přes celý obraz. Vidím neurčitě neostře a podezřele. V tu chvíli mám chuť někomu ublížit něco zlomit, rozbít, něco zdeformovat.

Já se teď hledám. Nevím, co chci. Nevím, co chci dělat. Vím, že umění se nevzdám asi nikdy, ale nevím, jestli chci takové zaměstnání. Ocitám se na koleji a přede mnou výhybky. Cítím se jako ve vákuu, vše se kolem mne vznáší, vše na mne čeká - možnosti, zážitky, lidé.