Slunce I.

Jsi Slunce, které vždycky svítilo pro všechny. Jsi laskavé, vlídné a krásné. Dokážeš rozveselit den, rozehřát i toho nejstudenokrevnějšího živočicha ležícího někde na kameni. Opěvují Tě ve spoustě písní, jako třeba v části téhle:,,...Ráno nás slunce políbí a svoje ústa na sliby ti dá...'' A to je právě to krásné. Slunce, když hodně svítí svým jásavým bílým svitem, přislibuje radostný den. I mně jsi takhle jednu dobu krásně svítilo a slibovalo.

Slunce, tak, jak všechno co je krásné a je navíc i životadárné, mi, obyčejní lidé, milujeme, ale zároveň se toho bojíme. Bojíme se, že nám to ublíží stejně, jako i Ty můžeš. Když občas náhodou k někomu takhle z nebe najednou a náhle sestoupíš, zapomeneš ve své jiskřivé radosti, že ho můžeš spálit, i když to myslíš upřímně a jsi plné lásky. Slunce, mě jsi přímo oslepilo, protože jsem se na Tebe dívala tak často, od té doby, co jsem se jednoho dne podívala k nebi. Bylo Ti mě líto, jak ulicemi bloudím slepá a tak jsi sestoupilo i ke mně, aby jsi mne objalo a utěšilo. Jenomže jsi mi tím objetím zanechalo takové pálivé stopy na duši, které jsou ještě horší než ty, co mi udělal kdysi oheň na těle. Vidíš, i oheň, ten nezkrotný živel jako jsem i já, mne popálil a teď i Ty, hvězdo hlavní posloupnosti. Bodejď by ne, vždyť slunce a oheň jdou ruku v ruce. Ohněm hýří to naše vesmírné Slunce.

Ty jsi se přirozeně vrátilo zpět na oblohu, aby jsi svítilo dál a všem. Já jak Ikaros s Tebou vznášela jsem se v oblacích celou tu krásnou dobu. Stejně jako on, letěla jsem za Tebou ihned, jakmile byla má křídla hotová, protože se mi, stejně jako jemu kdysi, zalíbilo tvé teplo i přes to všechno. Ovšem já, při stoupání k Tobě, jsem štěstím zapomněla na svou slepotu, stejně jako Ty jsi tehdy v momentálním opojení zapomnělo, při sestupu ke mě, na svoji velkou sílu sálající skrz Tvé paprsky. Má slepota i tvá síla je nejen naší dočasnou spásou, ale i naší doživotní zkázou.

A tak se stalo, že jsi mi ty Ikarské křídla rozpustilo. Nadarmo se neříká, historie se opakuje. Já spadla do slaného moře. Každý den v něm plavu a otec se mě pokouší vytáhnout, aby odvrátil ten Ikarův osud, jež se jeho smrtí dovršuje a od jeho otce pohřbením na ostrově se zakončuje. Já zatím na moři splývám tváří k Tobě mé Slunce a zády k mé temné, velké hlubině. Mám nataženou ruku a zakrývám Tě svojí dlaní, aby jsi mne už dál nemohlo spalovat. Jenže občas to už má ruka únavou nevydrží a spadne, zrovna když to nečekám. A tak se stává, že se často topím v té slané vodě a čím častěji a déle se to takhle děje, tím víc mi ubývá sil. I když jsem houževnatá, odhodlaná a vytrvalá, nejsem tak silná jako Ty Slunce, jež se na nás od věky-věků díváš zpoza oblak a mraků a naše myšlenky nonšalantně pojímáš za trapné absurdno.

Já neměla tehdy před Tebou nějaký sluneční skafandr, jako ty nebohé, nemocné děti někde v Asii, které to na houpačkách a průlezkách musí mít, aby se neoctli v nemocnici. Co mám teď, je tak akorát na břehu položený potápěčský skafandr, co tam nechal můj otec, jako symbol částečně možné záchrany, který mě možná v té hlubině nějak ochrání, až se, se zbytky už teď téměř vyprchané sily, nebudu moci bránit jejím svodům. Možná to ale bude asi nezbytné, se tam dolů nakonec podívat dobrovolně anebo se nechat hlubinou stáhnout postupně, protože každý nepoddajný ztroskotanec se jednou ze slunce zblázní. Doufám, že pak tam u mě na dně, mi nebudou příliš dlouho nad hlavou proudit silné mořské vodní víry, které by mi zabránily vyplavat po této očistě na břeh.

Slunce, Ty hledáš někoho, kdo má na Tebe ten sluneční skafandr že? Někoho, kterého budeš moci bez okolků, klidně objímat, aniž bys mu ublížilo. Jen aby ses nemuselo dívat a hledat tam vysoko v zasněných modro žlutých výšinách tohoto prostinkého, neobyčejného člověka celý život a procestovat tak celý svět. Ale jsi vlastně ještě hodně mladé, před půlkou svého života, své existence. Je Ti teprve čtyři miliardy let a budeš svítit ještě asi osm až deset miliard let.

Slunce, píšeš krásné básně zlatým perem na naši zem každý den. Přesto, se mně, ač splývám na hladině bolesti, mezi nebem a zemí, k Tobě otupěle a slepě vzhlížející, nijak osobně nedotýkají. To mě rmoutí a potápí.