PRVNÍ VLOČKY

23. 1. 2014

Zase mě přepadla úzkost, teplo mě uklidňuje, tak si sednu na zem k topení.

Nepřestává to, záda mě už pálí, co na zbyt, ani to nepomohlo.

Kvílím a co si počít nevím.

Tak se jdu zase projít ven, čerstvý vzduch by měl pomoci.

Šla jsem málo oblečená, že mě byla zima mě nezajímalo.

Že na mě štěkali psi taky ne.

Najednou jsem začla mrkat.

Sněžilo.

Ve svitu sídlištních lamp zdá se atmosféra tak nabytá, přesto je klid a ticho.

Na mořskou panu šla jsem se podívat.

Místo ní holá žlutá zeď, o kousek dál velká číslice 18.

Ve škole se svítilo.

Šla jsem blíž, přiložila jsem ruku na sklo a koukala se smutně dovnitř.

Základní škola láká mě silou magnetu, jako upíra co dlouho nepil lidskou krev.

Vzpomínky a sny se mi vybavují před očima.

Sejdu dolů mezi výškáče, po průlezkách už ale nikdo neskáče,

Nikde nikdo jen já a padající vločky.

Do výšky tiše zírám, mlčky.