Dopis Vincentovi IV

Jsou všechny naše lásky,

krásné jako mořské oblázky?

Žádný ostrý kaz či hrbol.

Žádný těžký šrám či srdcebol.

Časem vzpomínáme jen na to dobré.

Píšem o nich, básníme, kreslíme.

Hřejí nás u srdce krásné ty chvíle.

A jak vlastně poznáme,

která z nich byla tou největší?

To za nás nikdo nevyvěští.

Snad, že se naděje na ni nevzdáváme.

I ty chvíle plné žalu mi nejsou cizí.

I ty chvíle pláče se mi nabízí.

Vrátit tak čas, vrátit tak dny zpět.

Vrátit vše a přitom znovu trpět.

Teď jsou chvíle prázdné,

nenaplněné denodením pláčem.

Nenaplněné láskou,

zdají se být o ničem.

To když si vzpomenu...

Je mi smutno.

To když mi zaslepí oči černé myšlenky.

Já v pláč propukávám znovu.

Je mi smutno.