Dopis Vincentovi II.

Vincente,

Prostě jsem šla a nic necítila.

Pohled jak vrah.

A pořád ten stejný tah.

Na nohou těžké boty, zkouším je rozchodit a bolí to.

Takže bagančata do té po dešti rozbředlé břečky podél Svitavy.

Myslela jsem že mi palce upadnou. Hrozně to bolelo.

Duše mě bolela.

..nedokázala jsem ani brečet...spíš si jen tak sténat.

Prostě jak na dědovém pohřbu (to mi bylo 7)

...naprosto bez emocí...mrtvá, hledíc jen kupředu.

Kačeny už jsou přežrané...

Já jdu tou stejnou trasou, co už nepřekvapí, znuděná a nešťastná...

A ulice prázdné...nikdo mě nepopadne...

A snad bych je i těma botama obrovskýma a těžkýma zkopala...z posledních sil.

Nebo jsem šla blízko za jednou babou, měla jsem chuť ju přepadnout.

Měla jsem chuť někomu ublížit nebo aspoň sama sobě.

Málem mě přejela šalina...pak trolejbus.

Když projíždí a já čekám, ještě než přejede vykročím a nechám ji minout uplně na doraz.

Když čekám na křižovatce, mám chuť do ní vběhnout a nechat se přejet.

Ty světla tak oslňují, že přimhuřuju oči a jdu skoro po slepu.

Vracela jsem se a zastavila se v půli cesty, na Cejlu.

Musela jsem si odpočinout, bolest už jsem ani nevnímala, ale zastavila jsem se.

Pak si přečetla větu.

Když jsem se rozešla, nastala druhá vlna bolesti...ušla jsem tak 5 kroků a musela se opět zastavit.

Tak silné to bylo.

Myslela jsem že nedojdu.

Ale přetrpěla jsem to a opět bolest zahnala na chvíli.

Bloudila jsem po městě a nevěděla čí jsem, co tam dělám, proč tam jsem... Co chci?

Měla jsem jít do knihovny, ale tam bych pěšky nedošla v žádném případě...

Nakonec jsem šla domů a svezla se šalinou jen 2 zastávky...

a teď jsem tady...paralizovaná.