Starý blog

//__Motorika__// Nejhorší bude smrt Nejkrásnější, že mě miluješ Já byla stále tady stále tady a držela svoji lásku uvnitř sebe z celého svého srdce Když jsem zavřela v noci oči Ty ses zjevila ve snech Voda z kohoutku tekla proudem zatímco jsem tě líbala Nechám času, kdo při mně bude stát Nechám svůj instinkt volný Vše vyjde ze tmy na světlo protože Má osobnost je excentrická Jednám a činím Jsem v pohybu velmi v pohybu Mám cíle obracím se navracím se cestuji a poznávám myslím na Tebe přesto na Tebe Mám Tě opravdu ráda ale na podzim padá zelené listí a vzpomínky a chování jsou iracionální P řed měsícem jsem odešla jsem mimo a ty nic Mohu najít novou lásku mohu mám milion možností jako když hodíš kostkami tolik zajímavých tváří třeba kolem mne zrovna prochází která mi dává tah, impuls

//__Kočičí Večernice__// Kočičí Večernice obloha je modrá jako kaštany měsíc jako marcipán uvnitř a tvé oči tmavě hnědé jako čokoláda která je obklopuje ze všech stran ale city jako vyschlý pramen máš a má křišťálová koule? Před tou utíkáš... zbroušeným prachem opálu hlavně v noci mi mé cesty třpytíš a duhové odlesky poutají mé oči tváře jako bambulky a úsměv perutěnky však já lusknu prsty otáčím se pryč za sluncem slzím z tvých sazí

Drahý Vincente, vím, že jsem ti nedávno dopsala další dopis po docela dlouhé době. Avšak tíha okolností a tlak soudobé situace, mne nutí psát ti další, obdobně dlouhý, zamyšlený dopis. Komunikuji s Tebou již třetí rok. To to letí což? A já mám stále pocit, že mne slyšíš, že o mně víš a že mi rozumíš. Píši ti z Itálie, kam jsem teď před pár dny odjela. Konkrétně do Benátek. Věděla jsem, že se tady má mysl ustálí a zklidní, že se tady zrelaxuji. Věděla jsem, že tady mi opět dojde a připustím si několik věcí o životě. Věděla a doufala, že se tak stane a stalo. Když jsem dostala tuhle možnost náhle opustit svou rodnou zem, brala jsem to jako šanci - obrovskou a významnou pro vývoj a posun mé osobnosti. Nejen, že je mi Itálie velmi velmi blízká, ale cítím s ní i jakési vnitřní spojení, jako s žádnou jinou zemí, které jsem doposud poznala. Měla jsem možnost poznat mnoho zemí za svůj mladý věk. Některé jsem navštívila vícekrát, některé pouze jednou, avšak vím, že Itálie je tou, do které se h...

Milý Vincente, Vím, že kráčím. Stále kráčím. Ale kam, kudy a s kým? Když si pustím po patnácti letech hudbu, kterou jsme poslouchaly na cestách mezi Brnem a Veselím dýchne na mě hluboká nostalgie. Vetkávají se mi slzy do očí. Vše se tak mění...každým dnem. Víš...drahý Vincente život plyne jako zrnka písku co se sypou před tvými kroky. A ty zrnka jsou zážitky. Provázanost časoprostoru je tak uchvacující. Budoucnost je velmi záhadná a já ustrnula v minulosti. Kdo ví kdy nastal ten zlomový okamžik, kdy se změnilo mé přemýšlení a vnímání světa. Bylo to tu noc, kdy jsem nemohla spát a najednou se mi vybavilo asi na třicet snů před očima jako sekvence z nějakého filmu? Anebo když jsem se hluboce zamilovala? Vlastně já pořád nevím i přes to, že jsem byla v těchto dnech u jedné paní, která mě popostrčila skrze vnímání světa a svého já... Je to asi věkem, zkušenostma, které si člověk za život projde. V každém období je schopen člověk přemýšlet jinak. Reflektuje, že se věci mění, avšak já mám ...

3.6.2015 //__Jasněnka__// Miluju tvé krásné vlasy miluju tvůj smích na tvých očích ty jemné řasy a páchat s tebou hřích Miluju vzpomínky na tebe na tvé jemné tělo když usínám, jsem bez sebe na křivdy se už zapomnělo Miluju jiskru tvého stínu v chladných závějích mého smutku Miluju vůni tvého klínu co mě rozvášňuje v každém koutku Miluju z dálky tvou siluetu když ke mě kráčíš Miluju tu malou proprietu které si vážíš Miluju tvou blízkost když mě vemeš za ruku Bez tebe bere mě úzkost a vše je ke vzteku Milovala jsem když si se ke mě přimkla a já nás obě zamkla Miluji ten záblesk v tých očích který rozpálí i svíčku pod hladinou paprsky co rozrazí tmu v oblacích a přinutí kameny rozkvétat

Pád eskalujicí pírko v blátě ušlapané sněžné širé pláně velkoměsta osvěcuje růžové světlo temná klidná přehrada a plovárny opuštěné mé srdce buší vzpomínky a něžná melodie a já vím, že to je to poslední co před svými zraky vidím

//__Úsměv__// zkouším se usmívat slano v ústech začíná se stmívat poslední slovo na rtech pohladím tě po tváři sjedu ti po rukou, semknu ti dlaně oblaka v poslední slunné záři tiše odcházíš chůzí laně růžový opar vznáší se nad námi v půli vysokých obrů co tyčí se k nebesům slza z očí po tváři padá mi to poslední večerní zvony zazní v kapličce velkého bludiště co sklání výšku nad celým městem to dechberoucí sídliště v oknech odráží se slunce co každý den si pamatují květy stromů ve víru tance laškovně si vánek s nimi pohrává a nám vlasy do sebe splétává poslední pohled věnuji dvěma jiskrám jež dlouho neuvidím pohupují se v tvých vlasech a já vím, že si na mne vzpomeneš dvě jiskry co třpití se v kapkách deště v poledním žáru i v tmavém nočním hávu odjíždí se mi tak lehce vše už víš, máš ve svých rukou pocit zadostiučinění efemérní maličkosti neporpadnou jako slunce za horizont co mezi námi kdysi probíjely klopím hlavu, zatínám žal stud, odvaha by se zabíjeli a vztek by ze mne řval ...

//__prohrávám bitvy, prohrávám válku__// bláznivá sugesce ten třpytivý orbit papír na desce chvalozpěv byl zabit černá díra a já nemám ponětí mizí víra tak vlaštovky poletí bláznivá sugesce ten třpytiví orbit chodit se mi nechce odvaha začíná zlobit smrdí síra a já nemám ponětí ani co je míra tak vlaštovky poletí bláznivá sugesce ten třpitivý orbit dopis na lavce začínám se topit velká tíha a já nemám ponětí jak velká je rýha tak vlaštovky poletí

//__Kristinka__// Páni! Venku je tak krásné nebe! Tak honem se nadechni! Nemysli na to, že od noh tě zebe. Tak rychle se oblékni! Pojď vemu tě za ruku, ukážu ti sebe. Zavři oči a představuj si, že jsem okolo tebe. Vykroč ze dveří na světlo, potlač pocit zimy - pociť to teplo. I v té tmě pod zavřenými víčky, spatři náš kraj. I přes ty mraky, a klížící se tvé zraky, uzři slunný ráj! Jsem ta rudá barva pod tvými líčky. Jsem ten teplý déšť v slunném odpoledni. Už vidí tvé oči tu spásu? Tak klidně schouli se a ulehni a nechej jim tu vizuální krásu. Nevidomé myšlenky promítám teď na obloze. A kuličky vody shlukují se v drobná písmenka. Vidíš, jak koulejí se na barevné duze? Spřádají se ve jméno - jím je slečna Kristinka. Svůj tajuplný pohled lomým v kapkách přeháňky, co prší ti právě teď tahle slůvka do schránky.

Jaro Jdu ven a prodchává mnou kouzlo, kouzlo jara, které přišlo rychle jako by po ledu sklouzlo. Slunce sálá, vzduch se vlní, nechávám se strhnout okamžikem vůní. Jako když se dívám na ohňostroje, pozoruji ty pouliční nepokoje. Ten úžas, ten jásot, jásot srdce. Příjemně omámená cigaretou, navracím se. Na Slunci střídmý stín. Na duši letmý splín. Mizí a rozplývá se. Přátelství a užít si každého slunného dne, je mým plánem. Vstřebávat radosti okamžiku jež už neupadne, věřím, že spolu to zvládnem. V trávě nasávat vůni dýmu, s vínem laškovně si povídat. Právě tebe v mém klínu, chci tě vidět se usmívat.

//__Víla__// Na samém okraji rozcestí, co noha nohu mine. Nože se do chodidel zaklestí, a srdce její zhyne. Na samém okraji dvou světů, co ruku v ruce kdys dávno šli. Šídlo do zad a krev ze rtů, na hrudi malou šedou mušli. Teď sama náruč otevřenou, do vln chystajíce skočit. Nevydá hlásku umlčenou, kolovrat života však nepřestal se točit. Pro to, jež je pro ni nejkrásnějšího hlasu píseň. Pro to, co je nejvřelejšího objetí dvou duší. Rozkvetlé moře jemně šeptá a její hlas, oči a ladná chůze, jest v každé světa krásné múze.

//__Kdesi, cosi, kdysi__// poslechni si moji duši dnes večer to ty jsi ta, co mi bere dech šíp proletěl snes a klečel když světlo pozbyl ve svých snech zavírám oči a chodím tmou propadám se a mohu se zalknout nesmím pohladit tvář tvou minulosti! Musím tě zamknout? hůře vidím, hůře dýchám krásné sliby uvnitř sebe slýchám a všechno je nic když pro tě pláču a všechno je tím víc když ti vzkážu že mi chybíš smutná křehkost našlapující špičkami mezi kapkami deště zpoza mračen záře paprsků soužený smír ať jsem kdekoli, ať dělám cokoli, nezažila jsem předtím v čase všedním v čase veselém tolik dnů v hávu omšelém

//__Už neni NIC__// Večer pohlcuje naše dení stíny. Otevři své okno, ať už jsem nebo nejsem bez viny. Otevři a pusť mě dovnitř, než pohladit tě nebudu moci. Cítíš ten vlahý vzduch co se opírá o tvou tvář? Cítíš vůni jarní noci? Upokoj se, teď rozhoď své vlasy na polštář a nech si zdát o největší lásce. Skrz tuto magickou tmu smím se k tobě přiblížit, ale to mi nestačí, když dotknu se zlehka tvého rtu, v ten okamžik pohlédnem si sobě do očí. Ať spojí se celý makrokosmos! Uvidíš jen mlhavou vzpomínku. Postav se a prostě jen sleduj jak hoří. Má láska neměla žádnou podmínku, ale teď se do černých hlubin noří. Věř, že jsem Tě měla ráda, hodně.

//__Rudé lístky a tmavěmodrá hlubina__// kameny ukolébavku šeptají blankytná hladina tiše spí a z oblak nízko nad zemí padají lístky minulosti mé radosti utichají volným pádem na zem dopadají jako ty lístky klidně a poddajně lstivě se červenali na větvích stromů až buráceli mé chtíče blesko hromů lstivě se podbízeli ve světle západu slunce hořely a plápolaly to však má duše se spalovala touhou teď padají na hladinu jezera mé oči bodají tupý pohled do prázdna snad aby ji rozťaly aby vpluly vstříc hlubinám neznáma snad aby je poznaly třaskavá bolest podává mi ruku až uteče poslední láska pak tohle místo zůstane nepovšimnuté naposled políbím tě na krku kterak všechno vybledne pak do vody vnoří se mé tělo a zvony zazní v pravé poledne

//__Rty__// Schvácená tu teď stojím. Stanula jsem uprostřed nitra, po tváři bičuje mě plískanice, přemýšlejíce co bude zítra. Na srdci šrám. Stojím tu teď a svěřuji se vám, nad slovy po nichž zbyly malé propasti. Hlavu v dlaních zoufalá, medovým slovům maje na rtech podlehla jsem. Byly tak krásné. Jako by v kradmém spěchu sečítaly každý můj udýchaný krok, po chodníku, který už zarostl nevěrnou trávou s vlasy jiné ženy. Usmýkaná mysl vláčí se krajinou další rok. Roztřílená nevinná snítka štěstí vřelé pěny, dýchá žár do nebes, bez okolků lidské peklo na zemi. V bludu výšiny táhne bolest spadlé koutky. Mně nezbývá než-li polapit zbylé věchýtky naděje a lícovat s linkou života.

//__Tíha__// visím hlavou dolů a nevyznám se ve svém mlčení to stud klopýtá za plného slunce to pletu z tíhy trnové věnce a skládám si své oblečení bojujeme s tichem promlouvali jsme k němu okraje odvahy porážím vzlykem a to znamená největší chybu byla jsem tvá hračka kéž by mé srdce bylo cynické v mé hlavě odehrává se rvačka ale to je už pro mě typické jsem fontána krve v rohu srdce dívky větve stromu prorůstajícího tvé zábrany praskající led na chodníku po kterém kráčíš jsem vůně šeříku, kterou z jara cítíš to teplo v tvých dlaních, kterého se vzdávám a jistota, kterou máš, když si na mě vzpomeneš tvé srdce je ale marnotratné já zaníceně k tobě vzhlížím už ani nevím, co je podstatné a nebezpečnou nocí se plížím a tak svou nesmělost přikryji ke spánku na tajném místě navždy odložím tvůj obraz nechám aby zavřel dveře průvan vánku aby lakomá nebesa seslala déšť aby seslala déšť

//__Křik__// noc a stín, křičím vlajku útrap vztyčím samota a studený pot už je mezi námi plot cítím tvou vůni v povětří zešílím, ale nikdo nevěří ticho a prázdné pokoje já steskem pláči vestoje v objetí bylo mi tak krásně teď zbylo mi skládat smutné básně zimou chvělo se mi tělo mě hřála láska na můj úsměv se již zapomnělo a přibyla mi vráska v labyrintu slepá ulička zdá se já chtěla se znovu ztratit podlehnout zdánlivé spáse za trochu štěstí znovu platit noc a stín, křičím miluji tě ale odpověď neuslyším ztrácím tě ztrácím...

Polární medvěd na měsíci Měsíční krajina po níž se prochází polární medvěd Nad ním jen hvězdy, okolo pustina a ani jeden květ Hledá, čeká, loví, v tom zaslechne hukot soví je jí omámen, ale bojí se, tak se schová za kámen Najednou objeví se před ním tygr, rozumí si, doplňují se někdy bojují na život a na smrt, kdy jeden přebije druhého na nějakou chvíli a pak upadne do oblaku rudého V nekonečném kosmickém tichu je slyšet jak buší srdce Napětí, frustrace, zklamání, samota už dál prožívat nechce Sova se zase potýká s vlkem, mává křídly a víří měsíční prach vlkovi jde z tlamy teplý dech a z kožichu zatuchlený pach Má to medvěd se sovou své souputníky Jsou planetou společnými poutníky, co hledají životní smysl i když se zdá, že je kolem nich pusto a prázdno, plamínek víry v nich nevyhasl Medvěd, poníženě sklání hlavu, nevidí východiska a tak padá znovu na dno, křik odráží se o skaliska až ho opustí Naděje, pukne mu srdce až vyschnou mu slzné peřeje, pak už nic neuvidí Tygr ulehne s ním...

//__Poslední únos__// na křídlech ranní rosy unést tě na konec světa kde bychom chodily bosy a nemusela by padnout ani věta o tom jak moc tě ráda mám plaménky mých dotyků po tvé jemné tváři co nejeměji přejedou ti od shora dolů a na horizontě slunce ve své záři dost už bylo zklamání a srdcebolů kamínek v pádu čeří dech ohně v závětří pak rozlítí se temná hladina slza se do propastných hlubin ponoří tento okamžik je nekonečná hodina to nic, to je jen má doměnka já jen stékám po tvém těle tvá kůže je bílá jako pomněnka u tebe schoulená, cítím se skvěle teď přivři ústa, abych z tebe už nikdy neunikla přání, vděk a úcta duše křehká, nedovol abych zanikla všude kolem fialové keře v okvětí ty procitáš, na oblázcích ležíš cítíš poslední láskyplné objetí? hřejivý pocit, který nespatříš rudé pásy na obloze na tvé černé vlasy padají vločky vytrácím se v mlze vidíš ty oči zbloudilé kočky? to se mé tělo vzdaluje ale má duše, tu bude stále s tebou

//__Lilie__// V políbení s Tebou, zůstat navěky. Naše oči ale tonou, nad námi černé mraky. Pohladíš mě a buší mi srdce. Tobě chvějí se ústa a mě zase ruce. Chci tě svírat v náručí. Chci cítit tvou vůni. Kdo mému chtíči poručí, který topí se v temné tůni. Chci s tebou splynout, jako když vrhám se do tmy. Chci s tebou usout, do tajů lásky mě vezmi. Jsi jako klidná hladina, co ve snech mě svádí. Jsi jako krásná květina, lilie věčného mládí.

//__Noc a den__// Zas dosedá noc modrošedá. Pocit, že z labyrintu dostat se nedá, jen tak přežívá hluboko v mém nitru. Avšak vidina tvých očí v zářném jitru, mě naplňuje nadějí. Zas prosvicuje den bílozlatý. Pocit, že mi nepomůže ani svatý, jen tak kvete v mých očích. Avšak vůně a teplo tvého těla v temných nocích, mě naplňují láskou. Zbývá se ptát, proč žít s touhle tíhou, když nocí a dnem a dnem a nocí myslím na Tebe. Když naplňuješ mě tou zvláštní sílou a z tvé blízkosti jsem celá bez sebe.

//__HVĚZDA__// 2. listopad 2014 v 19:32 Večer, kdy tvé oči jsou jako hvězdy. Večer, kdy tvé oči tak jasně září. V momentě emocím povoluji uzdy, a má mysl je lehká jako peří. Chtěla bych nechat se jen tebou vést. Kéž by jsi mi dovolila nechat se tvými vlasy svést. Proplétat prsty tvými mocnými prameny. Kéž by naše zábrany byly navždy zlomeny. Večer, kdy tvůj smích jsou šumící stromy. Večer, kdy tvůj úsměv boří moje žalmy. Tvůj dotek je závan tepla, co vede mě tmou místo pouličního světla. Navždy budeš mou hvězdou na obloze. Takovou, která jasně svítí i ve dne. I když ti mé srdce vyklouzne a skončí na podlaze. Budu to já, kdo se skloní a zase ho zvedne.