Dopis Vincentovi VI.

Drahý Vincente,

vím, že jsem ti nedávno dopsala další dopis po docela dlouhé době.

Avšak tíha okolností a tlak soudobé situace, mne nutí psát ti další,

obdobně dlouhý, zamyšlený dopis.

Komunikuji s Tebou již třetí rok. To to letí což? A já mám stále pocit,

že mne slyšíš, že o mně víš a že mi rozumíš.

Píši ti z Itálie, kam jsem teď před pár dny odjela. Konkrétně do Benátek.

Věděla jsem, že se tady má mysl ustálí a zklidní, že se tady zrelaxuji.

Věděla jsem, že tady mi opět dojde a připustím si několik věcí o životě.

Věděla a doufala, že se tak stane a stalo. Když jsem dostala tuhle možnost

náhle opustit svou rodnou zem, brala jsem to jako šanci - obrovskou a

významnou pro vývoj a posun mé osobnosti. Nejen, že je mi Itálie velmi

velmi blízká, ale cítím s ní i jakési vnitřní spojení, jako s žádnou jinou

zemí, které jsem doposud poznala. Měla jsem možnost poznat mnoho zemí za

svůj mladý věk. Některé jsem navštívila vícekrát, některé pouze jednou,

avšak vím, že Itálie je tou, do které se hodlám vracet a možná i žít,

alespoň nějakou delší dobu.

Vincente, vím, že jsi Itálii navštívil také a tak víš, jakou jedinečnou

atmosféru má. Jak ti vetkne slunce do očí a následně i do duše, ikdyž nechceš.

Víš, že ikdyž slzíš, to bohaté slunce plné radosti ti slzy na tváři

okamžitě usuší? Je to jako by ti je ta zem utřela, tak silně tam září.

Mnohokrát se mi zdávalo o cizokrajných krajinách ve snech. Párkrát si myslím,

že to bylo Řecko, které se mi také hodně líbí, ale většinou to byla Itálie.

Poznala jsem jak chutná pravá italská čokoláda a probudila ve mě okamžitě

všechny zakopané, zatvrzelé smysly na dvěsta procent. Řekla bych, že se mi

rozšířily dokonce zornice v očích z toho :D Takový rozdíl!

Chápeš? Když ochutnáš tamnější čokoládu, již nikdy nebudeš chtít jinou.

Když se zamiluješ, již nikdy nebudeš chtít nikoho jiného. Pravda, švýcarská

čokoláda, ta pravá, také musí být zaručeně dobrá. Vždyť je tak vyhlášená, ale

dokud ji neochutnám, nepoznám, nemůžu to o ní tvrdit. A to platí i u ostatních

domácích produktů. Ale to, jestli to budu mít možnost někdy dál srovnat, nechám náhodě.

Neženu se za tím, nemám tu potřebu. Asi víš, co tím chci říct...

Že by měl být člověk spokojen s tím, co má. Uvědomit si zavčas, co má vedle sebe,

po svém boku. Protože může přijít chvíle, kdy si to uvědomí pozdě, protože nic

není trvanlivé. Může přijít chvíle, kdy to ztratí a bude litovat. Může přijít

chvíle, kdy přebere, protože nyní vybírá. Když někdo vybírá příliž dlouho,

nakonec přebere - vždycky. Neboť si na to zvykne a nakonec zůstane sám. Stále

jen vybírá a uvízne. Uvízne v podstatě ve stereotypu, kterému se tak snaží

naopakt vyhnout. Samotná podstata stereotypu není v nekonečné obněně čehokoli,

ale v opakování téhož důvodu znovu a znovu v přesvědčení, že samotná změna, má

přece pokaždé jiný důvod, jiný sled událostí. Samozřejmě žádná změna není úplně

stejná, jak může z mé úvahy plynout, ale pokud je stejná příčina, v podstatě je

to skrytý stereotyp. Například: Když někdo celý život mění partnera z důvodu, že

jiný je lepší, ale to stejné nakonec udělá i s ním - není to stereotyp?

Co je vlastně stereotyp?

Jak ho vnímáš Ty? Jak jej vnímají ostatní lidé? Já se snažím jej vnímat tak, jako

každou problematiku, ze všech možných úhlů pohledu. Přistupuji k filozofickým

úvahám o světě a jeho funkci z nadhledu - alespoň se o to snažím. Snažím se

pochopit svět tak jak fungoval a jak funguje. Co se týká samotné otázky stereotypu,

těžko zanalyzovat jeho charakteristiku. Neb jej vnímáme jako něco, co se opakuje,

co se zastavilo a nehýbe se dál. Jenomže takhle přece nic nefunguje! Ještě nikdy

se nic nezastavilo a nezopakovalo. Tohle zaškatulkování se hodí spíše na pojem

déja-vu - které existuje, ale pouze latentně. Stereotyp jako takový v podstatě

existuje jen v přesvědčení lidí, aby omluvily pro ně dostatečně nezajímavý,

šedivý, nudný den nebo rovnou půlku života. Označí nějakou část doby, kterou

prožily nebo prožívají, aby se od ní mohly odpoutat a něco změnit. Jenomže já jdu

po podstatě slova. A zůstává stále faktem, že nic není stejné nikdy. Žádný den není

stejný jako ten předchozí a nikdy se nestane, aby nějaký v budoucnu byl. Pokud

si člověk myslí, že uvízl ve stereotypu např. díky tomu, že je celý život s jedním

partnerem, se kterým se dejme tomu už nudí, pak je to jen známka toho, že si

neuvědomuje, že cokoliv na tom, že to tak pociťuje, může změnit. Neuvědomuje si

možnost život s ním nějak okořenit, bez toho aniž by provedl zásadní změnu, která

ho vyčlení. Pokud je člověk dostatečně cílevědomý a pružný, nestane se, aby

pociťoval, po uplynutí nějaké doby, dopady stereotypu. Samozřejmě, že náznaky nebo

známky počínajícího ustrnutí se mohou objevit. Záleží na tom, jak moc je člověk líný,

aby s tím něco udělal, pokud si toho všimne.

Obecně milý Vincente chci nastínit to, že v dnešní době, má člověk moc na výběr!

Lidé se ztrácí, neví co chtějí a za čím jdou.

Víš, když má člověk moc na výběr, není to dobré. Bolí ho oči. Je mu špatně od žaludku,

protože chtěl okusit všechny chutě světa, aby mu něco neušlo. Aby mu něco neuniklo,

co mohlo být pro něho třeba zajímavé. Aby nedošel o něco jedinečného (i za cenu toho,

že pak zhodnotí, že vlastně ani nebylo). Protože co když mu to změní život?

Co když tím objeví ten ráj na zemi? Co když je to ten smysl života, pořád něco zkoušet

a poznávat něco nového? Tam by to mohlo být takové,...dobré, ale tam zase docela jiné

a tam to taky nemusí být špatné - vlastně to nevím...jdu to zjistit.

Může být...ale je to nebezpečné a vlastně smutné. Nezakořeněný člověk v podstatě tápe.

Lapá. Lapá po stéblech, po dalších a dalších laťkách provazového mostu pro pocity

vzrušení. Jen pro ten pocit vzruchu - akce a reakce. Opakovaně. Jen si užít, užívat.

Zažívat zážitky nové a nové s novými tvářemi. Ale podle mě o tom není život.

Člověk by se měl otočit k někomu stálému, k jednomu člověku, kdo je vedle něho a provází

ho životem. K někomu, u kterého bude mít navždy chuť dívat se mu do očí. K něčemu, čemu

bude mít navždy chuť rozbalovat obal, přivonět, poslouchat.

Procházíš polem a najdeš krásný klas, řekneš si: Ale dál může být ještě krásnější...,

a tak jdeš dál, širokým polem a stále za sebou necháváš krásné klasy. V touze za lepším,

než co jsi doposud našel, směřuješ ke konci a necháváš to krásné za sebou. A když je

horizont nadohled, až pak zjistíš, když se otočíš nazpět, že jsi za sebou nechal něco,

co stálo víc za tvoji pozornost a čas, než něco, o čem jsi nevěděl a nevíš, jestli

existuje. Tím spíš, pokud spatříš, že na konci jsou klasy už jen zemdlelé.

I já už docházím na to, že nemá smysl litovat toho, že jsem si vybrala cestu doprava na

místo doleva. Prostě to tak je a neměla bych nad tím přemýšlet a pokoušet se projít

po všech tajemných uličkách Benátek, vracet se a obcházet, protože na to není čas.

Můžu se akorát ohlédnout a říct si: Ano, tadyma jsem také mohla jít, ale nejdu,

protože jsem si vybrala a rozhodla jinak,...takto. Dokonce pokud se člověk nakonec vrací,

aby ještě jednou uviděl, též to není až tak dobré, poněvadž ho to zdržuje - já mám

tento zlozvyk a je to šílený řeknu ti.

Pokud já pochopila, že po čem toužím nejvíc zkrátka už nikdy nebudu mít, pak žádám

já pochopení od světa pro mě, když už přestanu být k lidem přehnaně invenční.

Jsem umělec a navždy jím zůstanu. Vybrala jsem si tuhle cestu intuitivně. Směřuji, kam

mám a nehodlám na tom nic měnit. Nýbrž mi to ztěžuje má hyperaktivní vnímavost a všímavost,

můj nadměrně vyvynutý smysl příliž citlivě a empaticky pozorovat svět. Každý umělec je v

podstatě pozorovatel. Pozorovat, zkoumat a zaznamenávat je jeho hlavní náplní. Posláním

je světu předkládat svoji osobní reflexi na různé věci. Svou vizi vnímání problematik,

svůj pohled na skutečnost. A v dostatečně efektivním zpracování nastavovat lidem zrcadla.