Ruce

Skrz ruce modelujeme křeč, když chceme projevit naši zlost, leč…mají nekonečně mnoho poloh a gest.

Napadají mě některé:

Napětí a pnutí, když nemůžeme uchopit předmět, který bychom mohli rozdrtit. Všechny prsty se kroutí, chtějí z dlaně vystřelit.

Uvolněnost a vláčnost, když přejedou lidskou tvář dva konce prstů od shora dolů. Nebo když zlehka přejedeš jejich hřbetem od tváře, přes šíj až po týl a pak ze zadu obejmeš.

Rozevlátost, když máš tu největší radost. Tleskáš, hvízdáš, ničeho si v tu chvíli nevšímáš a jásotu si plně užíváš.

Okázalou bujarost, tu vnímáš v zastaveném okamžiku barokního umění.

Zaťatost, když je ti zima, čtyři prsty s palcem tvoří neprostupnou semknutost.

Ležérní soustředěnost, když vám píši dopisy.

Šarmantní pokynutí laskavého člověka.

Mé ruce jsou také plné života.

Zaujatě si je prohlížím, v zrcadlech, když dělám něco v kuchyni.

V mých rukou proudí krev tak znatelně a významně, že ocenila jsi jejich anatomii.

Avšak…

To jediné, co se mi na sobě líbí, jsou ale možná právě Tvoje ruce.

Přesto…

Může zastřít tuhle moji pěknou vzpomínku tvá vrozená nonšalance.

Ale...

Miluju Tě.

Je to krásný pocit mít někoho tak moc rád. Zároveň to ale neskutečně bolí, když je v tom člověk sám.

Pořád se to připomíná, jako ten protivný tik, co mám teď v palci na pravé ruce.

Zvláštní…

Když zasednu k počítači a píšu něco o Tobě, začne ten palec s sebou nehorázně trhat a zastavím ho, až dám ruku v pěst.

Pomyslím si, ach…co ta láska na mě zase ušila za lest.