Bazén

Zábradlí bílé změní se na modré.

Opět na chodbě…sejde schody, ale !

Ocitá se tam, kde není zcela všechno vyřešeno.

Křik, zvonění…

Už je zase mezi svými.

Ale jakými ? Těmi nebo těmi ?

Není to divné, vždyť všichni jsou to její…

A tak zase do jednoho kola.

Do jednoho rituálu snaží se jí dostat.

Však je jí to divné, ale poslouchá.

Hodina plavání !

Jakpak se to jde do šaten ? Zábavné !

Pěkně všichni za sebou jak kuřata v úzké průhledné zkumavce.

Po pryži naplněné vzduchem plazí se a pohupují.

Tolik komůrek a přepážek, vše barevné jak hračky.

Šatna v hnědém tónu je pořád stejná a vykládá se vesele.

Šumící místnost páchnoucí chlórem,

vyruší cupitající malé ťapky těch, kteří ji utkvěli v paměti naposledy.

Všichni skočí rázem do vody, ale ona ?

Ona se vzdaluje, oddělí se od ostatních.

Opatrně vklouzne do vody plné lidí.

Však schovává se, leč není jí to co platné.

Dávná zloba ji zbystřila a po krátkém hovoru poručila.

Plav !

Nezměnila se, pořád je to ta samá můra,

co podráží důstojnost slabých.