Starý blog

Milý Vincente, Po dlouhém čase se ti svěřuji. Začnu tím, že jako každý člověk, právě proto že jsem jenom člověk s obrovským množstvím pocitů a emocí, jsem se rozhodla vůbec poprvé přikrýt určité věci, které jsem dříve prezentovala, pod povrch. Ihned konkretizuji.... Některou mou literární tvorbu jsem skryla, stáhla pryč, ale některou jsem nechala. Ano, zdá se to teď být jako nějaká latentní msta nebo projev zadostiučinění . A taky že je. Navlíkla jsem si na sebe bílý plášť s přesvědčením, že jedno mé důležité rozhodnutí je definitivní a až do konce dní. Celá v bílém, bez hříchu v srdci i na těle, domnívající se, že kráčím téměř k něčemu, co by mohlo připomínat oltář anebo vítězný oblouk jenž je branou k ráji a k věčnému štěstí, jsem namísto toho kráčela na popraviště. Připodobňuji tuhle událost naprosto bez obalu, protože přesně takhle pro mne vyzněla a vůbec nepřeháním. Tenhle scénář se, se stejně stále velkou naivitou a důvěřivostí k lidem, opakuje celý můj život. Ale tentokrát je to...

Smolná rána probouzením prchající sny plny vtahujících polibků Úsměv vázne a tone nedůtklivostí, která je bolestí dána ve vzpomínkách včerejšků . Je v nás vždy o šár větší připozdívá se, prosakuje žal opřádá a halí mé rámě vzlíná mi z kůže Jako mladým stromům smolná rána

Nářek zvířete chyceného v pasti čaplého v kleštích tam někde v rejišti masy lidí velkoměsta zmatek semklý v pěsti zvonění v zalehlých uších tam někde vprostřed schváceno a uštváno nasává vzduch jak nejhloubš dovede však panika jeho tělem zemdlelým propukává a dere se na povrch tak že prastaré rozpukané chodníky kdys z kompaktního celistvého betonu mění jeden po druhém za obdélníkovou nebo čtvercovou dlažbu kterak zem pod ní skrz spáry přec lépe dýchá tak obdobno rádo by volně dýchalo Kdyby býval žoviální flamendr nerozeklel jeho poslední naději vejpůl Kdyby se bývala nespustila chronická automatika štěpící mikro piliny od jeho ocelového robotického srdce Pak by navždy pochyboval že v zdánlivě neživém stroji je více citu než v mase a krvi které rád tak pyšně na odiv světu ční Kdyby jen žoviální flamendr nepotopil už tak vyplašené zvíře do splašků smyšlených absurdit Nerezivělo by teď jeho tělo a nerozkládala by se jeho duše na součástky S utahanou myslí souká se z tak závratné lásky lap...

Myslím, že až pokvetou vlčí máky to bude co nevidět Myslím, že ty křehké lístky rudých květů co by jindy dávno rozpustily mé slzy co by jinak zmařil můj hněv když mi tě osud vzal jakmile uzříš v rejišti ostatních plev spojíš si je se vzácností s jakou se s nimi pojí jejich letmý výskyt Jako čirá čistá krev které je v životě podobno šafránu * Myslím, že až pokvetou vlčí máky což bude právě za chvíli kterak už teď barvou rudou vše oplývá jako ty květy jako ta krev popějí pěnkavy zpod zobáku a peří zrzavého a tvé oči zachytí ten pohled kde tehdy bys bývala stála zachycena neochvějná a podmanivá v kontrastu s máky jež by se poryvu větru poddávaly * Uvidíš tam tu ojedinělou myšlenku co ihned pomřela sotva mi vzešla z úst Zjistíš jak jsou ty vlčí máky vlastně výjimečné jak jsou jako vojáci v poli čelíc plepsu a jedům statečné Ta ušlechtilá myšlenka v tobě ztrácející Přec silou se vzchop jako pták z popela Ač odvrácená tváří míjíš to křehké vláčné rostlinstvo poslyš přec viď se v tom zvířeti ...

Obřany (vlakové mosty) Zmrzlé jsou mé ruce, zmrzlé je mé srdce napříč mrazům rozevlátá a rychlá piruetním šmahem rukou natahujíce kontaktuji něco, co není vidět kolem své osy mrákotná pozice kolem své osy opisuji tytéž linie tytéž linie co plyně kolaborují s vydechnutou párou z mých úst Není mi zima, nepřipouštím si ji. Tahle zima je dlouhá.. ale síla je v tom vytrvat síla je v trpělivosti a víře síla je v ohdodlání síla je v očekávání co přinese zítřek síla je v naději síla je o tom, že dokáži čekat síla je v tomto jednorázovém rozhodnutí Zamyšlená a zasněná stojím vprostřed Mým katalyzátorem je rozum Ale mým životem a smyslem je mé srdce Houževnatě se točící kolem své osy kde na jedné straně jsi Ty, má mladá krásná Lásko a na druhé straně má rok od roku obtěžkanější duše slupkama vzpomínek s jejich stářím Stáří vzpomínek je kornaté, ale ucelují mne. Má láska je zocelená. Má láska je jako ozvěna v pomlce před úderem mocné melodie Má láska stojí a kouká upřeně do jednoho jediného b...

Inspirací mi byla tahle píseň a mé noční sny o (mém) Slunci Nenech mě odejít ve snech tě budím, abys viděla východ slunce tak noblesní tak krvácející Krvácí celé nebe, kam se jen podíváš, co zachytí tvé zorné pole. Nenech mě odejít. Ještě je čas, rozhodni se znovu, prosím. Nenech se zmást jedním úhlem pohledu Já se jen řídím svým srdcem, udělej to taky, i když jsou obě křehká. Buď silná. Já jsem, ale když Tě vidím vzdálenou, sesypu se uvnitř jako domeček z karet. Viděla jsem, jak žena na vozíku sjela z lodi do hlubiny oceánu Do obrovské hlubiny se vnořovala Jak pro ni její muž skočil, ale potápěla se moc rychle Viděla jsem jak všichni sledují východ slunce Obrovského vznešeného smutného slunce jen ty stále jsi spala Ta žena jsem byla já, ale byla jsem i ten muž Pak jsem cestovala sama v autobuse, který proplouval zatáčkami tak zběsile, tak prchajíce prchajíce pryč Krajina se mi ztrácela před očima, sotva se objevila míhala se prudce do ztracena přitom se čas tak vláčel Byla jsem zdánli...