Starý blog

Zvuk odjíždějícího vlaku, nádražního hlášení, zvuk kazety ve videu, záznamového přehrávání. Zvuk kostelního zvonu, nedělní mše, zvuk zpívající hrdličky na stromu, šustícího listí na bříze. Zvuk velryb v oceánu, který nikdy neuslyším v reálu, stejně jako nikdy neuslyším Tvůj hlas po ránu. Zvuk toho milého hlasu paní, co k nám mluví z brněnských tramvají. Ten se snad nikdy nezmění. Nemohu být tím andělem, co chodí mezi davem. Neboť bych byla věčným němým pozorovatelem. Nemohla bych vás obejmout a pomoci přelézt tu vaši zeď. Musím vás vyslyšet teď. Kde jste lidé? Kde jste? Město je najednou prázdné, po jindy tak živé, když to nepotřebuji. Již nepospíchám. Rychle už nejdu. Jdu pomalu a skoro nedýchám. Letáky a noviny si od lidí v podchodu neberu. Deštník ve vlaku zapomínám. Lidé, to není ve vás! Víte, miluji a chci žít jenom pro vás! Vy, co jste zůstali šťastni, téměř u nebes. Lidé, to nevadí, že nejste vidět a že nepostačí ani ze stromu sletět. Já jsem tělem na zemi, ale myšlenkama opět v...

Skrz ruce modelujeme křeč, když chceme projevit naši zlost, leč…mají nekonečně mnoho poloh a gest. Napadají mě některé: Napětí a pnutí, když nemůžeme uchopit předmět, který bychom mohli rozdrtit. Všechny prsty se kroutí, chtějí z dlaně vystřelit. Uvolněnost a vláčnost, když přejedou lidskou tvář dva konce prstů od shora dolů. Nebo když zlehka přejedeš jejich hřbetem od tváře, přes šíj až po týl a pak ze zadu obejmeš. Rozevlátost, když máš tu největší radost. Tleskáš, hvízdáš, ničeho si v tu chvíli nevšímáš a jásotu si plně užíváš. Okázalou bujarost, tu vnímáš v zastaveném okamžiku barokního umění. Zaťatost, když je ti zima, čtyři prsty s palcem tvoří neprostupnou semknutost. Ležérní soustředěnost, když vám píši dopisy. Šarmantní pokynutí laskavého člověka. Mé ruce jsou také plné života. Zaujatě si je prohlížím, v zrcadlech, když dělám něco v kuchyni. V mých rukou proudí krev tak znatelně a významně, že ocenila jsi jejich anatomii. Avšak… To jediné, co se mi na sobě líbí, jsou ale možná...