Báseň - Oranžový kotouč 30.9.2017
//__Oranžový kotouč__// A já tě ve snu včera objímala svírala štěstím, že tě mám zase u sebe chodíme po okrajích různých slov já bosky až mě od noh opět zebe z těch ledových perliček lupkajících všude kolem mi tuhnou tváře není to zvuk hořícího tepla to skoupá slza na srdci stéká procházím se na vrcholku slova a rozpačitě šeptám rozepjatá pod červánky s velkým strachem i očekáváním z polovic přenesena z jiného století však nemohu mluvit za tebe Ty hřejivé letní dny proměněny v podzim teď je měsíc rudý jako pomeranč a já mu foukám do tváře šedý dým teď bloudící v oparu dýmu kéž bychom z něj vyšly k novému jitru teď namísto slunce, měsíc sklání se blízko k horizontu je lávově zatrpklý jako hořký pomeranč a já zdánlivě povznesena foukám mu do tváře šedý dým v hodině ticha bychom se spolu naučily... ve večerní hodině ticha myšlenky proudíc po nebi jako siločáry v tom nedůtklivém magnetickém poli všem známého a povědomého rozestupu bychom se naučily mlčet naproti sobě bychom se naučily díva...